Okénko studentské poezie: Marie Kliková
Další z příspěvků do okénka studentské poezie je od studentky z Filozofické fakulty, která studuje historii a anglický jazyk. Tentokrát vám nepřinášíme báseň, ale povídku a doufáme, že se vám bude líbit. Své příspěvky můžete nadále zasílat na email: oazaprodusi@seznam.cz. Těšíme se na vaše díla.
Cesta vlakem
Jel jsi někdy vlakem? Však víš, jak to bývá, občas tě láká moc přemýšlet, snít a bdít se vzájemnou synchronií a rytmem jízdy. Koukat se skrz špinavé, zažloutlé okno.
Pozoruješ míhající se krajinu. Je rozpitá ve východu slunce, tak jako na obraze od malíře, který možná moc pil. Stromy, cesty a řeky, vzájemně si tak vzdálené i blízké, ubíhají. Jakoby ti chtěla příroda říct, že všechno má svůj řád i neuspořádanost. Kouř volně plynoucí z komínů něžných domů v údolíčkách, mlhavý opar i jarní ranní rosa. Nekonečné možnosti života. A ty se snažíš uhodnout nejen neurčitou krásu, ladnost té chvíle, ale i podstatu všeho.
Máš určenou svou cestu a víš, že se vrátíš, zatímco vlak ujíždí vstříc k tvým novým zážitkům. Až když zajede do tunelu a vezme ti tak tvůj pohled na jedno ráno. Světla mírně zablikají, v kupé je teplo, venku tma, možná si uvědomíš, že byla i místa, do kterých vlak jen zajížděl, ze kterých nebyly koleje zpátky.
Lidé, kteří na takovou cestu museli nastoupit, nejeli v kupé, ale ve vagónech pro zvířata. Z takových vagónů neviděli tu podmanivou krajinu ani ranní svit slunce, dusili se, byli namačkaní. Nevěděli nic, ale věřili, že se vrátí. Avšak až příliš málo z nich se vrátilo domů.
Ty víš, že se vrátíš, máš svou jistotu, oni neměli nic, co máš ty. Po výstupu jim zbyl jen jejich život, víra, povinnost k práci, hlad a kouř. Jedinou jistotou v tom světě tehdy byla smrt a nasládlá vůně prchající z komínů, tak jedině se mohli dostat ven z těch míst, pokud je nikdo nezachránil.
A teď se sám sebe možná ptáš. Co je podstata všeho? Je to láska? Život? A jakou měl tehdy cenu? Vlak zatím vyjel z tunelu a ty si utíráš slzy.
