Nervy: studentský nepřítel č. 1
S každým zkouškovým to přichází - zas a znovu. Poctivě si do hlavy vtloukáte celý půl rok krkolomné definice, abyste pak odcházeli od zkoušky s brekem. Zatímco vaši kolegové, kteří se učili sotva den předem, to nějak uhrají na trojku a spokojeně si vykračují po kampusu. V čem je problém?
Však to známe všichni. Vaši spolužáci tráví celý zápočtový týden nad půllitrem piva, skripta zásadně neotvírají, z prezentací viděli akorát úvodní stránku a celé noci pak na koleji obtěžují svým bujarým veselím všechny ty, kteří se rozhodli věnovat část svého času učení se. Když pak přijde zkouška, nějak to uhrají a odchází domu, zatímco vy jste se lopotili dny a noci, nespali a nejedli, nevytáhli paty z pokoje a přesto jste byli stejně jako oni rádi, že jste to vůbec udělali.
Zakopaný pes? Stres!
Už vás někdy napadlo, jaké by to bylo vyměnit si to s nimi? Celé dny flámovat a přesto mít stále ve stagu vedle jména napsáno STUDUJE? Není radno podlehnout téhle chyméře, ale něco bychom si z toho přeci jen vzít měli.
Všichni ti pivní maratonci, pařmeni a kaliči mají často jedno společné: naprostý klid, vyváženou mysl a chorobnou bezstarostnost. Jejich největším problémem nejsou zkoušky, ale jestli náhodou nedošly vychlazené lahváče v lednici. Poctivému studentovi zdá se to směšné, ale má to své výhody.
Beze stresu se totiž pracuje mnohem líp. Nic nebrání byť sebevíc prázdným mozečkům přece jen něco vyplodit na papír. Zatímco vás všechna ta hrůza ochromila natolik, že najednou nevíte ani své jméno, natož odpověď na zadanou otázku. Vždyť jste se přece učili! Ale zamrzlé vyklepané paměti nejde poručit. Leda, že se naučíte brát vše s klidem jako vaši kolegové.
Ale jak na to?
Jenže co dělat, když jsem ten typ člověka, který se před každou zkouškou hroutí? Já sama si myslela, že s tím nejspíš nejde dělat nic. A ono ejhle! Musíte jen přesvědčit sami sebe. A o čem že? O následujícím:
Není to důležité. – První věc, která mě děsí, je zodpovědnost. Za sebe, rodiče, moji budoucnost. Musím vystudovat, ale to nejdřív musím složit tuhle zkoušku. Jako první si tedy musíte vnutit, že o nic nejde, protože kromě nevystudované vysoké školy byste taky mohli být slepí, impotentní, bezrucí bezdomovci. Je tedy jedna zkouška pořád tak důležitá?
Není to zkouška, je to soutěž. – Pokud jste byli někdy v mládí nuceni se účastnit všelijakých olympiád, půjde vám tohle velice dobře. Znáte totiž tu situaci, kdy se smíchem na rtech vyplňujete test, kde nevíte jedinou správnou odpověď, ale učitelka vás sem prostě poslala, abyste to zkusili, a tak si z toho uděláte jakousi ujetou šarádu a berete tu katastrofu s humorem. Berte tak i zkoušky. Jako soutěž o to, kdo ví nejvíc. Netrapte se tím, co se stane, když tu soutěž prohrajete, protože ani na té opravdové soutěži vás to nikdy netrápilo.
Nemusím být nejlepší. – Pokud se kromě toho, že zkoušku neuděláte, mučíte i tím, že budete mít nějakou nepříliš hezkou známku, je na čase změnit přístup. Pokud není vaším cílem prospěchové stipendium, není třeba se stresovat tím, jestli s tím, co umíte, dostanete za jedna. Zvlášť 10 minut před začátkem zkoušky vám to už může být úplně jedno.
Dělal, co mohl. – Zbytečně se nemučte myšlenkami na to, co všechno jste nestihli přečíst a naučit se. Jednak s tím těsně před zkouškou už nic neuděláte a pokud jste se skutečně poctivě učili, nemáte důvod si najednou něco vyčítat. Řekněte si, že jste neseděli se založenýma rukama, ale poctivě dřeli a to je přeci to hlavní. Kdo se učil, nemůže to neudělat!
Jediná šance? – Netrapte se tím, co bude, když to neuděláte. Pokud je to první pokus, máte ještě dva další. Pokud je to druhý pokus, máte ještě jeden. Pokud je to třetí pokus, pravděpodobně jste se učili už tolik, že to umíte. A vždycky to můžete zkusit znovu další rok. Takových už bylo, co opakovali předmět! Nezvládnout jeden test nic neznamená – neudělaly to mraky lidí před vámi a od toho tu těch pokusů taky máme víc.
Kdo neví, jde dál. – Není to žádná ostuda, na něco si jednoduše nevzpomenout. Když budete mít u jedné otázky naprosto dokonalé okno, u jiné se chytíte své niti. Hlavně se nesnažte zoufale si hned vzpomenout, protože se vám to zaručeně nepovede a akorát ztratíte čas. Naopak přejděte k jiné otázce a ona už se vám odpověď časem sama přikutálí přímo pod nos.
Nenechat se vyděsit klepy. – Dobrá věc je také mít stále na paměti, že chytré řeči vašich spolužáků před dveřmi učebny vůbec nemusí znamenat, že toho vědí tolik, na kolik vypadají. Nenechte se rozhodit tím, že by snad někdo mohl být strašně chytrý a vy zase naprosto tupí. Stejně jako neposlouchejte lidi, kteří všem vykládají, jak nic neumí. Všichni víme, jak to s nimi dopadá – za jedna. Místo toho si radši vyprávějte se spolužáky o něčem, co se dané zkoušky vůbec netýká.
Jít na to alternativně. – A když všechno selže, můžete zkusit dechová cvičení, jógu, poslech hudby, zkrátka najít si cestičku ke klidu po svém. Můžete se zavírat na záchodech, nosit špunty do uší, abyste neslyšeli vyděšené spolužáky. Když to pomůže, je dovoleno vše legální. Ale s tím alkoholem to radši nepřehánějte, neboť výsledky několika panáků na uklidnění nemusí být zcela žádoucí.
Prevence je základ
A co dělat dřív, než si sednete k testu? Důkladně se vyspat a neučit se do 5 ráno. Je to doslova kontraproduktivní, protože se nenaučíte nic nebo jen velmi málo a akorát se vám bude chtít spát a tělo začne rezignovat. Pijte, jezte a hýbejte se, opět pro radost vašeho organismu. A hlavně se naučte dát si oddech, když už toho máte plné brejle. Nemusíte trávit každý večer v hospodě, ale chvíle u televize nebo popovídání s kamarády vás nezabije, ba naopak.
A když se vnitřně přesvědčíte, že na tom všem jednoduše nic není, že jde jen o další z hromady nepříjemných věcí, kterými musíte projít, pak z vás spadne tunové závaží a všechno v klidu zvládnete. Stačí jen se přesvědčit. A pak i chroničtí hysterici jako já mohou psát testy s nečekanou lehkostí.
Nehledě na to, že vždycky je nějaká naděje a vždycky to může být ještě horší.
