Budeme skutečně dělat to, co (ne)chceme?
Během našeho studia přijde určitě nejednou na přetřes otázka budoucího zaměstnání. Většina z nás se asi zpočátku bojí především toho, že žádnou práci nenajde. Strašák, který však hbitě následuje, je otázka, zda najdu práci, která mě bude bavit.
Jakožto studenti jsme rádi za každou korunu. V patnácti je mnoho z nás schopných vzít si téměř jakoukoli brigádu, pokud je dostatečnou motivací něco, co bychom si rádi koupili, ale naši nám na to nepřispějí. Jenže po přechodné období je každý schopný dělat snad cokoli. Týden sbírání jablek nebo třídění zboží ve skladu nějak přežijeme a pak si konečně našetříme na kýžený skate nebo víkend v zahraničí.
Přesně tenhle model ale odpovídá pravděpodobně nejhoršímu možnému zakončení vašeho života – práci, která vás nebaví, kvůli penězům na věci, které vás baví. A hrůza z toho, že jednou skončíte jako znavená kancelářská krysa makající od nevidím do nevidím, abyste si mohli po skončení pracovní doby trochu užít, je skutečně nezměrně veliká.
Takže se všichni začneme ptát na otázku, jak to udělat, aby nás práce bavila? Jak takovou práci sehnat, kde ji sehnat? A proč to nezkusit hned? Začnete tedy koukat kolem sebe, ale velice rychle zjistíte, že nabídky na místo, které by se vám líbilo, nejsou, nebo pro vás nejsou vhodné (nejste vzdělaní v oboru, nemáte praxi apod.). Co uděláte? Zpanikaříte, budete si zoufat a myslet si, že vysněnou práci nikdy neseženete, že je to jen chiméra. Všichni stejně skončíme v té šedé kanceláři nejbližší pojišťovny!
Ano, spousta z nás skončí někde v „kanceláři“, ale přejmenujme teď tu kancelář raději na „firmu“, neboť každý třetí pracovník má kancelář a není na tom nic divného. Každý totiž potřebujeme svou židli, kam si občas sedneme, že? Dobrá a teď si představte tu možnost, že navíc pracujete pro velký koncern, což vás opět děsí, protože je to příliš mnoho lidí na jedné hromádce. Ale kolik různých pracovních pozic v takovém koncernu je? A vážně si myslíte, že všichni ti lidé sedí v kanceláři 24 hodin denně? Nebo jen stojí u pasu? No tak, svět není černobílý!
Sama jsem si procházela obdobím, kdy mi přišlo nemožné sehnat práci, která by mě bavila, protože jsem si nedokázala sehnat ani brigádu. Ale pak mi moudrý muž – shodou okolností můj otec – řekl tohle: „Lidé by měli dělat, co je baví. Práce, která tě nebaví, nemá smysl. Ale uvědom si, že i věci, které tě baví, obnáší něco, co nenávidíš.“
Proč měl pravdu? Možná rádi vaříte, ale umýváte rádi nádobí? Možná rádi chodíte do přírody, ale když se vrátíte z terénu zmáčení, špinaví, unavení a s vosím žihadlem za krkem, tak přírodě vyhlásíte válku. Možná milujete svoji kočku, ale když vám zničí gauč, všechna radost je pryč. Nikdy tedy neexistuje nic jako ideální práce, protože nic není bez chyby. Žádný dream job ve stylu aloha, azurové moře a květiny ve vlasech není!
Existuje ale práce, ke které se vrátíte i poté, co umyjete nádobí, koupíte nový gauč a řádně se naložíte do horké vany. Protože budete mít pořád pocit, že ta práce má smysl. (A tento pocit budete mít přinejmenším do té doby, než u vás dojde k syndromu vyhoření.) A to je skutečný dream job – to je to, co chcete! A tenhle cíl už není tak nemožný, i když ho snad zatím nikde nevidíte.
To proto, že každý z nás někde skončí. A pokud máte něco rádi, něco vás baví, tak s vysokou pravděpodobností třeba i velkým omylem skončíte právě u toho. Ať už to bude mít jakoukoli podobu. Protože pak je tu také spousta lidí, které nic nebaví, nezajímá a ti skutečně skončí u toho pásu nebo v kanceláři zalezlí jako krysy. Ale to snad není váš případ, ne? Takže se nebojte – práce, která vás nebaví, se vám sama vyhne, a když to nestihne, tak poletíte zadními dveřmi. Protože znuděný a naštvaný pracovník je také naprosto nevýkonný.
Nechte tedy řeky dál téct do moře a dělejte, co vás baví, protože za to jednou budete dostávat peníze.
