Kdo umřel pro vaše tričko?

Miluju módu. Baví mě nosit zajímavé oblečení, objevovat nové střihy, barvy a vzory v obchodech. Procházet regály a všímat si všech těch kreací. Je to umění stejné jako malba nebo sochařství. Ale občas, když vytahuju peněženku u pultu, vybaví se mi šicí stroj a u něj k smrti unavená Asiatka, která takovéhle hezké sukně a blůzy nikdy nosit nebude.

Tři „bohatí frackové“ v největší díře světa

V nedávné době odvysílala norská televize novou krátkou reality show s názvem Sweatshop. Kam se pořad dostane, vzbudí velký ohlas. Ukazuje totiž jako jedna z mála reality show skutečnou realitu. Konkrétně svět kambodžských továren na textil, kde dělníci pracují 7 dní v týdnu 12 hodin denně za plat, který jim sotva pokryje náklady na holý život. To vše očima tří mladičkých norských fashion blogerů, kteří za jednu bundu utratí celoroční plat jednoho takového dělníka.

Nepřestává mě udivovat, kolik lidí tento pořad šokoval. Měla jsem za to, že tohle všichni dávno víme. Je přece jasné, že kdyby většina ceny značkového trička „s pruhy“, které stojí obvykle tisíc korun, šla k jeho výrobcům, v zemích na východ od nás by si mohli tapetovat stěny zlatem. Místo toho někteří umírají hlady.

Přesto se všichni ptají, jak je to možné? Jak to, že zaměstnanci řetězců jako H&M, C&A, Gate, značek jako Adidas, Nike nebo Puma bydlí v jedné malé místnosti se suchým záchodem, ve špatných hygienických podmínkách a tráví celá léta šitím stále toho samého švu na jednom svetru? Jak? Na to je přece jednoduchá odpověď.

Co je skutečná cena?

Před časem jsem začala nakupovat na eBay, což je, jak mnozí z vás vědí, největší světová aukční síň a online tržiště zároveň. Seženete tu všechno a především šperky a oblečení. To vše za nekřesťanské peníze, ale i směšné částky. Většina levného sortimentu pak pochází hlavně z Číny a dalších asijských zemí. Sukni, kterou byste u nás pořídili minimálně za 350 korun, seženete tady za 120 s dopravou přes půl světa zdarma. Jak to dělají, že je to tak levné?

Není to značkové. Pokud ano, nikdo takovou značku s „čínskými patvary“ na cedulce nezná a nebude se s ní chlubit. Lidé žasnou, jak můžou být věci na eBay levné, ale já říkám to samé, jako když vstoupím do konfekce při velkém výprodeji: „Konečně to má reálnou cenu!“ Konečně ta věc stojí přesně tolik, kolik za ní do úmoru sedřený dělník v Asii dostal – skoro nic. Všechno ostatní je cena značky. Nakupujete na eBay? Nakupujete za nechutně málo a lidé kvůli vám hladoví – stejně jako když nakupujete v libovolné konfekci.

Začněme počítat! Kolik berou prodavačky v běžném obchodě s oblečením (ačkoli každá hloupá blůza stojí 500 korun)? To není žádná práce snů, že? Kolik řidiči nákladních aut, kteří zboží vozí? To byste v životě dělat nechtěli! Ale zaplatí za to nájem, jídlo i zdravotní pojištění a pořád jsou na tom stokrát líp než ti, kteří to oblečení vyrobili. Nejlíp se má jako vždy manažer firmy, který bere tučné odměny, platí celebrity do kampaní pro nové kolekce a za zbytek jezdí ob týden na „Kanáry“.

Síla řetězců a západní slzy

Snaha stlačit ceny dolů a urvat co nejvíc pro sebe taktikou „obrat všechny, které potkám“ vede k tomu, že aniž bychom byli přímými viníky, živoří kvůli nám u šicích strojů tisíce lidí tisíce mil od nás. To my nakupujeme u značek, které si nechávají šít zboží v zemích porušujících základní lidská práva, aby z obchodu vymáčkly i ten poslední pětník.

Pátý díl série Sweatshop mluví za vše – cedule „Tohle jsem vyrobil za 0,90 dolaru.“ a „Tohle jsem koupil za 85 dolarů.“ jsou neklamným důkazem všeho, co mnohdy ani nedokážeme pochopit. Kam ty peníze mizí, když dělníci v Kambodži pracují za 3 dolary denně? To je podle aktuálního kurzu 74 korun. Kolik berete za hodinu na té nejhorší brigádě, která se dá sehnat? 50 na hodinu? Dobře, ale těch 74 je plat za 12 hodin.

Už máte výčitky svědomí? A chcete vědět, co se děje s oblečením, které se na celém světě sbírá pro charitu? Tak to se bojím, že už se neudržíte. Posílá se totiž do Afriky lidem, kteří za směšné peníze pěstují bavlnu, ze které se to oblečení vyrábí. Sami jsou rádi, že mají na jídlo a zdroj pitné vody nepřichází v jejich případě vůbec v úvahu. Ironie? Takhle to vypadá, když je svět opravdu nefér.

Vždycky je možná změna

Dívám se na to a jen čekám, kdo začne jako první zoufale plakat. Ale takhle funguje ruka trhu, a jestli chcete něco zlepšit, nestačí jen vaše souhlasné „like“ na facebooku. Musíte si uvědomit, komu skutečně za zboží platíte. Je to překupník nebo výrobce? Musíte znát původ zboží. Objevte svět lokálních značek, místních krejčích a vraťte se do minulosti, abyste pochopili, jaký byl svět před nástupem dovozu z Číny. A jaká byla jeho cena.

Musíme si jednoduše začít vážit věcí. Nevyhazovat oblečení, protože je z módy. Kupovat kvalitní výrobky, které vydrží. Starat se o své oblečení a neofrňovat se nad věcmi z druhé ruky. Protože přestat nakupovat u těch zlých… No tak! Ani já už nemám moc na výběr, když chci nakoupit, protože nikde není nic jiného než stále ty samé řetězce s konfekcí. Londýn, Praha, Paříž i Oslo – jsou všude a vy všichni už víte proč.

A jestli s tím chceme pohnout, nemusíme přestat nakupovat. Musíme jen nakupovat jinak. A především jinak myslet. Protože mezi západem a východem je toho mnohem víc k řešení, než jen nechutně předražená značková trička.

Celou velice krátkou sérii reality show „Sweatshop – Dead Cheap Fashion“ v norském znění s anglickými titulky můžete zhlédnout po kliknutí. Dokážeme vůbec chápat, jak se mohli uprostřed Kambodži cítit lidé z prostředí, kde je ještě vyšší životní úroveň než u nás?