Afrika pohledem mladé studentky

Každého jistě někdy napadne myšlenka, že by odjel někam daleko, za hranice své země a za hranice toho, co je schopno jeho já unést. Mnozí to už ale nezrealizují. Proto si každého takového člověka vážím. Studenti se jezdí vzdělávat za hranice do zemí jako je Anglie, Španělsko či Německo. Ale odjet do Afriky chce opravdovou odvahu. Simonu znám od prvního ročníku a vím, že odvaha je její součástí. Poslala mi i několik fotografií, které mi při prohlížení vehnaly slzy do očí. Když byla Simona v Keni, poslala na sociální síť video, v němž africké děti naučila českou lidovou písničku Skákal pes. Po zhlédnutí tohoto videa jsme se s kolegyněmi shodly, že Simona je velká hrdinka. Sami si můžete přečíst příběh, o který se s námi Simona podělila. Tímto bych jí ještě jednou chtěla poděkovat za ochotu a poskytnuté odpovědi a popřát jí, aby neztrácela smysl pro dobrodružství.

Jak vůbec vznikla myšlenka, že pojedeš do Afriky?

Afrika z mých představ byla kontinentem neposkvrněné přírody, pestrých barev, divokých zvířat a stovek domorodých kmenů, žijících dosud původním způsobem života, bez elektřiny a vymožeností západní civilizace. A také kontinentem chudoby, hladu a nemocí. Chtěla jsem zakusit pro mě neznámý svět oproštěný od konzumního způsobu života. A také jsem chtěla dokázat všem těm, kteří si mysleli, že jsem blázen, že ten čtvrt rok v jiném prostředí zvládnu a ještě si ho užiji.

Co vše si musela pro svůj odjezd zařídit?

Pobyt v Africe si žádal jisté přípravy. Odjela jsem za pomoci studentské organizace Aiesec, která mi zprostředkovala stáž na základní škole. V předstihu jsem si musela zamluvit letenku, očkovat se proti tropickým chorobám, sjednat pojištění, učinit si představu o rozpočtu na následující tři měsíce a v neposlední řadě smlouvat s keňskou koordinátorkou o ceně za ubytování. Úsměvné bylo, že to, kde budu bydlet, jsem nevěděla ještě pět hodin před příletem na místo určení.

Kam přesně jsi odjela?

Odjela jsem do Keni, překrásné země ve východní Africe, která disponuje snad vším, co si člověk s velkou imaginací dovede představit. Najdete tu oceán a bílé písečné pláže, vyprahlé, rozlehlé a opuštěné savany, které jsou útočištěm žiraf, zeber, slonů, nosorožců a lvů, jezera, ve kterých se líně převalují hroši a kde dlí tisícovky plameňáků, druhou nejvyšší horu Afriky Mount Kenyu, jílově rudou půdu, ze které vyrůstají baobaby, banánovníky a palmy, v jejichž stínech se choulí ospalé domorodé vesničky, chatrče uplácané z hlíny, netknuté civilizací, zato však prodchnuté bídou a někdy i hladem.

Jak dlouho tvůj pobyt trval?

V Keni jsem strávila tři nesmírně krásné měsíce. Dva z toho v Nairobi, hlavním městě, a poslední měsíc jsem věnovala cestování. Nejprve jsem zavítala do západní části Keni, kde jsem navštívila Viktoriino jezero a domorodou vesnici poblíž deštného pralesa Kakamega, posléze jsem odjela na východní pobřeží, do Mombasy, Kilifi a na ostrov Lamu.

Jaké byly první dojmy?

Upřímně řečeno nepříliš dobré. Do očí mě udeřilo to, na co není Evropan ani trochu zvyklý. Nairobi mi připadalo špinavé a přelidněné, auta neustále vypouštěla černá oblaka jedovatého kouře. Keňané se nenamáhali s úklidem, když dopili limonádu, jednoduše zahodili láhev za sebe. Když se odpadky na chodníku nahromadily natolik, že nešly přeskočit, kdosi je jednoduše zapálil. Ve stoce podél silnice plavaly mrtvé krysy. První měsíc jsem tyto poznatky vstřebávala s otevřenými ústy, druhý měsíc jsem se s okolní realitou smířila a ten třetí jsem začala Keňu milovat. Kdo jede na stáž do rozvojové země, neměl by být v okamžicích, kdy se snaží opéci si chléb, a tu na něho z toastovače vyskočí černý pavouk, překvapen.

Jaká je africká mentalita?

Africkou mentalitu lze jen těžko zobecnit. Jen Keňa samotná je složena ze 42 kmenů, národů se svébytnými tradicemi, kulturou, jazyky, a dokonce kulinářskými specialitami. Velké rozdíly můžeme najít mezi smýšlením lidí žijících na venkově a lidí z města. Obecně si všichni Keňané potrpí na pomalé a uvolněné tempo „pole pole“, které se promítá do jejich osobních i pracovních životů, věčně chodí pozdě, a když vidí mzungu (bělocha), snaží se s ním zavést rozhovor, spřátelit se, dotýkat se jej, a to především proto, že se domnívají, že všichni mzungu musejí být pohádkově bohatí. V Keni je stále povolený tradiční způsob sňatku, který dovoluje polygamii. Kostely stojí vedle mešit a křesťané jsou nejlepší přátelé s muslimy.

Kolik dětí jsi učila, jak dlouho denně/týdně a jaké předměty? Co tě nejvíce ze stran dětí nadchlo?

Po dva měsíce jsem působila jako dobrovolnice ve škole pro chudé děti a sirotky v nairobském slumu Mukuru. Vyučovala jsem společenské vědy a umění ve třídě, která byla stlučená z několika vlnitých plechů 20 hodin týdně. Děti se navzdory vší bolesti, která je potkala, radovaly z maličkostí, byly pokorné, snaživé a vděčné. Africké děti – stateční malí bojovníci…

Jaký je tvůj nejzajímavější zážitek z celého pobytu?

Těžko vyzdvihnout pouze jeden zážitek – zajímavé věci se odehrávaly každý den. Úsměvné bylo, když mě v Mombase přepadl pavián, krásný pocit se dostavil poté, co jsem v Nairobi uběhla půlmaratón, ač bych nikdy nevěřila tomu, že to dokážu, roztomilý okamžik nastal, když jsem se v žirafím centru líbala se žirafou, a vyděšená jsem byla tehdy, když jsem si během večerní procházky savanou spletla pakoně s buvolem. Pocit výjimečnosti přišel během návštěvy vesnice uprostřed polí s cukrovou třtinou, kde děti z širšího okolí vstaly v pět hodin ráno, aby se na mě mohly přijít podívat. A další nezapomenutelný moment se odehrál v matatu (dopravní prostředek) na cestě do Kilifi. Kdosi mi se slovy „Madam, helpme“ položil na klín krásnou pětiletou černošskou dívenku. Opřela si o mě hlavičku a po chvíli usnula. Jak jsme tak míjeli domorodé vísky a ananasová pole zalitá září zapadajícího slunce, připadala jsem si tolik šťastná, jako nikdy předtím.

Co jsi dělala ve volném čase?

Volný čas jsem trávila se stážisty, s nimiž jsem sdílela bydlení, a také s několika keňskými mladíky, kteří mi byli rodinou. V novém prostředí přicházejí silné momenty takřka magicky, a to nás stmelilo. Společně jsme jezdili na výlety a po večerech navštěvovali diskotéky. Keňané jsou báječní tanečníci, rytmus mají zkrátka v krvi.

Plánuješ ještě někdy podobnou zkušenost?

Dozajista ano. Dlouhodobé pobyty v zahraničí s sebou nesou jistá úskalí. Těžko popsat zvláštní melancholii, kdy novou zemi, kterou si stihnete zamilovat, musíte opustit. Sedíte v letadle, které nabírá těžko uvěřitelnou rychlost, a jste vděční, že jste stále na zemi, na půdě, kterou se nestydíte nazývat svou novou vlastí, sladkým domovem. V okamžiku, kdy letadlo vzlétne, vám vytrysknou slzy, a tak se nalepíte na okénko, sledujete vzdalující se světélka velkoměsta a vzpomínáte na objetí svých „nových“ přátel, která jsou v tu chvíli ještě tolik živá. Jednou se tam vrátím…