Karma existuje!
Můj život byl už druhým rokem v ruinách. Čím déle celé špatné období trvalo, tím jsem se stávala zahořklejší a stíhala mě jedna katastrofa za druhou. Neříkám, že se mi nepřihodilo pár světlých chvil, jenže dobré věci se mi stávaly málo.
Je to pár dní zpátky, co jsem nastupovala do trolejbusu na Senovážném náměstí. Celý trolejbus byl téměř plný, zbývalo jen pár posledních míst. Jelikož jsem chytila nějakou ošklivou chřipku, rychlostí blesku jsem obsadila nejbližší místo.
Na další zastávce se do autobusu vploužily dvě stařenky. Jedna z nich si stačila sednout, tu druhou však hrubě odstrčil nějaký čtyřicátník a drze se rozvalil na poslední volné sedačce. Stará dýchavičná paní o berlích zavrávorala a div neupadla. Začala se zoufale rozhlížet po trolejbuse. Mohlo jí být něco málo pod 90 let a nutno dodat, že vypadala špatně. Její tvář už začínala mít voskový nádech, což je vždy příznakem blížícího se konce. Sotva se držela na nohou.
Přestože jsem cítila, že asi každou chvíli omdlím, vzkypěl ve mně vztek. Čert aby toho chlapa vzal! Chudák stará paní už za pár hodin nejspíš nebude mezi námi a on se roztahuje na místě, které se chystala obsadit ona. Rozhlédla jsem se kolem a byla jsem šokována lhostejností ostatních. Každý dělal, že nevidí, co se stalo. Ztěžka jsem se tedy zvedla a pustila stařenku sednout. Babička mi dlouho děkovala, já jsem to odbyla jen hlasitým komentářem, že to je přece samozřejmost. Ale v hloubi duše jsem si hořce pomyslela, že to je to jediné, co pro tu starou paní můžu udělat. Hlavou mi vířilo mnoho myšlenek a mezi nimi i ta, jakou katastrofou se mi život zase odvděčí. Nic takového se však nestalo. Ba naopak, takováto maličkost odstartovala kolotoč šťastných událostí.
Vše začalo už to odpoledne, když jsem se harcovala s obřím kufrem na nádraží. Plno lidí se nabízelo, že mi ho pomohou vynést či snést ze schodů. A to byl první impuls k tomu, abych si uvědomila, že existuje něco jako karma.
Další týden jsem tedy sledovala, zda se stane něco dobrého, když někomu pomůžu, a nestačila jsem se divit. Zpočátku se mi změnilo pouze myšlení, ale po týdnu jsem již byla celkově šťastnější. Nepomáhala jsem jen svým bližním, ale všem. A všechno dobré se mi pomalu ale jistě vracelo.
Ať už věříte na karmu nebo ne, je to úplně jedno. Nebylo by však hezké, aby se každý z nás na chvilku zastavil, zhluboka se nadechl a rozhodl se něco změnit? Nemusí to být nic velkého. Ale nezapomínejte, že pro Vás je to možná jen malé gesto, jenže pro druhého to může znamenat naději. A naděje umírá poslední…
