Došlo k (ne)očekávané chybě
Obvykle začínají všelijaké ty články ze života větou: Asi to znáte... Ale v tomhle případě není vůbec třeba zmiňovat, zda a jak dobře „to“ znáte. Protože to znáte všichni a to až příliš dobře.
Zatímco celá rodina ještě spí, poblíž vaší hlavy cvrčí budík. Venku je nejspíš ještě tma, protože správný občan je vždy připraven v plné polní a s náskokem. Oči ještě nemáte ani napůl otevřené a ruka šátrá po kouzelné krabičce, mačká čudlík a vzápětí se ozve v tichém ránu tak pronikavý zvuk větráku. Okna se otvírají – přeneseně i skutečně – a teď už zbývá jen počkat, až odbije celá. Až to začne, až to vypukne, až… Až ten pitomý stag zase spadne a vy si nestihnete zapsat ani angličtinu!
Dobré ráno, kolego!
I mně zvonil budík – v 6:55. Zapnula jsem počítač a asi do dvou minut jsem na sebe začala nadávat, proč vstávám tak brzo. Jako obvykle jsem v posteli ležela další půl hodinu. Když jsem se z ní vysoukala, otevřela jsem stag. Už v 7:50 se začal významně zasekávat, jak se někteří (například já z nudy) pokoušeli zapsat si předměty před osmou, i když to samozřejmě nejde.
Otevřu si hodiny, dívám se na vteřinovou ručičku… BENG! 8:00! První klik. Zpracovávám vaši žádost… Nic. Druhý klik. A mám tam první! Zuřivým klikáním ve dvou oknech zároveň se mi podařilo do tří minut udělat celý rozvrh. A přesně v tu chvíli začali lidé oblepovat své facebookové zdi vytočenými, zoufalými, nenávistnými ale i zcela vysmátými hesly.
Ve chvíli, kdy už se pod příspěvky vršily komentáře, já v poklidu smažila palačinky, zalévala čajíček a myslela na všechny, kteří stále sedí a buší do klávesnice. V 8:40 už mi palačinky trochu vychladly a napsala jsem mezitím první odstavec.
Virtuální učitel a chvilka filozofie
Čas, který jsem letos výjimečně dostala k dobru, mě donutil popřemýšlet. Jaké by to vlastně bylo, kdyby stag fungoval úplně precizně, všichni bychom si zapsali všechno a svět by byl krásný a barevný… Spousta studentů by určitě byla ráda, kdyby nestrávili nedělní ráno sakrováním. Byť jenom dvě rána v roce, ale to kolikrát stačí – zvlášť když rozhodují o dalším půlroce studia. Vždyť kolik lidí už si stěžovalo, že se nemohli dostat na vybraný termín pro nějaký cizí jazyk nebo laborky?
Ale kdyby stag skutečně fungoval, byly by termíny jazyků i všech laboratorních cvičení plné už první sekundu po odbití osmé hodiny a byl by to ještě divočejší boj, než vyčkávání u obrazovky po stylu hladových krokodýlů v řece Mara, číhajících na unavené pakoně. Ostatně už jsem si to jednou zkusila ve snaze přihlásit se na první termín jedné velice „oblíbené“ zkoušky. Během asi 3 sekund bylo po všem. Nic děsivějšího jsem nikdy předtím nezažila.
A co víc – přišli bychom o všechny ty nadšené, mírně euforické debaty na sociálních sítích a následně ve škole. Stag je tak vděčné téma rozhovoru! Všichni se shodnou, všichni se plácají po ramenou, všichni se zasmějí, zasoucití si s těmi, kterým něco nevyšlo. A obdiv k jedincům, kteří byli nejrychlejší, je tak skutečný a upřímný, plný hluboké fascinace, jako kdyby daná osoba snad zlezla Mount Everest.
Je v tom něco tak lidského. Pocit, že jste s druhými na jedné lodi, dokáže během chvíle sjednotit celou univerzitu. Jaká to idylka! Stag nás učí trpělivosti, vypočítavosti a testuje naše závity, když vymýšlíme nějaký trefný status. Dokonce utužuje vztahy ve skupině! Je to magická věc, která věčně nefunguje. A světe div se, možná je to na ní v jistém slova smyslu to nejkrásnější.
