Jak to hodit za hlavu
Někdy je potřeba podívat se na věci s nadhledem a to co nás činní velkými, je pamatovat si hrdinské činy a odpouštět ostatním. V každém z nás někdy číhá zlo ale dokud tu budou lidé, kteří se nebojí postavit na stranu světla, stále máme šanci nad ním zvítězit.
Když jsem se dnes vracel z knihovny, zahlédl jsem výstavu autorky Ingeborg Bachmann. Bylo tam mnoho obrazů z období nacismu a nejvíce mě upoutal nápis „Psaním proti válce“. Začetl jsem se tedy do jednotlivých slov a když jsem vyšel ven do slunného dne, jako by ze mě spadla celá ta tíha.
Virus už zmizel, rozplynul se jako mávnutím kouzelného proutku. Nebylo třeba s ním bojovat, zmizel sám, dobrovolně, z myslí lidí a jejich srdcí. Celé ty roky nebyly na škodu, dnes už každý jasně vidí, kdo je zlý a kdo dobrý. Nevěděli jsme, jaké zlo číhá v zákoutích a myslích našich přátel, partnerů, rodičů, kamarádů a všech kolem, kteří se zdáli být stejní jako my.
Viděli jsme bortit fasády a obnažovat obludné, nechutné nitro pokryté zeleným slizem a černým morem, který se zakousl do útrob většiny obyvatel. Nyní to je už u konce. Soudní bitva je dobojována a válka se chýlí ke konci. Vysvitlo slunce a ukázalo nový směr, kterým je nutno se vydat. Toto světlo prostoupilo hlavu i duši našich obyvatel a pomalu ale jistě vysává tento nechutný sliz a mor z jejich hlav. Je to jako by se z nebe vynořila velká ruka, která vám otevře hlavu, vezme ten největší nános nechutného, odporně páchnoucího slizu, který má každý usazený vzadu na temeni mozku a vytáhne ho ven i s těmi nejmenšími konečky. Následně ten sliz drží v ruce, prohlíží si ho a potěžkává. Je temný, vlhký, slizký a vychází z něj hnilobný zápach. Odhodí ho na zem, kde se ten sliz svíjí pod slunečními paprsky, smrskává se a snaží se odplazit do kanálu, kam patří. Nedaří se mu to a pomalu se vypařuje v paprscích slunečního svitu, který nyní jasně září z oblohy.
Byl to konec. Konec celého dobrodružství o domnělém viru a konci světa. Byl to konec všem rádcům a prorokům staré doby. Nikdo už na ně nevěřil. Lidé viděli, co za odporné zrůdy se skrývá pod hezkou slupkou a věděli, co mají dělat. Nebylo třeba se již nikoho bát. Vše se navrátilo, tak jak to vždy bývalo. Myšlenky na boj s virem a světovou nadvládu již pominuli, stejně jako doba vůdců. Vrátili se do knížek, kam taktéž patří.
Čekají tam, v Čapkově Bílé Nemoci, Válce s Mloky, Továrně na Absolutno či u Rossamových Univerzálních Robotů. Čekají a vyčkávají, až budou mít zase příležitost, kdy se světlo unaví a budou se moci vrátit na svět a ovládnout mysl lidí. Jejich čas nikdy neskončí ale dokud budou žít lidé, kteří se nebudou bát tomuto zlu postavit, zůstanou pouze v knihách. A tam taktéž patří.
Možná, ptáte se mě, jak to tedy vše dopadlo s Českým královstvím? Povedlo se mu uhájit svoji kulturu a přežít? Jak už to tak bývá, každé dobrodružství musí jednou skončit. Český lid přestal naslouchat vybájeným skazkám o světovém ráji, kde každému létají pečená kuřata do pusy a začal se věnovat více prostším věcem. Opravil svoje silnice, založil nová pole, vzal vidle na zpupné pány a sedláky, kteří jej vykořisťovali a vrátil se k podnikání, hospodářství, obchodu a českému humoru, dělat si legraci ze svých strastí.
Nyní je tedy příběh o smrtelném viru další pověstí v historické knihovně, archivován a uložen. Nazývá se pověstí „ O zlém viru a nebojácných lidech zemích Českých“. Ta pověst má velký úspěch a děti ji chtějí vykládat stále dokola, stejně jako turisté, při jejich návštěvách Prahy a toulkách po Starém městě a Karlovu Mostu.
Jako každé dobrodružství, musí i toto někdy skončit. Určitě ale nezoufejte, brzy se najde další, ve kterém budou moci hrdinové dokázat svoji chrabrost a odvahu.
