Vynucená absence aneb noční můra studentů
Venku pomalu začíná jaro. Rostliny se pozvolna probouzejí ze spánku a vykukují zpod jehličnatých větviček, které na ně přikryli lidé bojící se o jejich umrznutí. Medvěd, který prospal celou zimu, se má čile k světu a také všichni sportovci vyráží ven.
Každý nadšenec, který neholduje sezení u počítače, je nesmírně rád, že se toto období konečně vrací. Všichni se připravují na své oblíbené venkovní aktivity a také formují své figury na letní přehlídky po koupalištích. To je vše překrásné a já to vše mohu nyní „radostně“ sledovat zpoza okenic za žaluziemi a tiše závidět.
Existuje totiž i další položka z atraktivní nabídky tohoto ročního období.Ta ovšem nebyla nejdříve nabídnuta, jak to bývá zvykem, ale rovnou vražena na nohu a to bez optání. Říká se sportem ku zdraví, ale v této situaci životní moudro rozhodně neplatí. Sportovní nadšení je skvělé, ovšem stačí jedno nepříjemné volejbalové sobotní dopoledne a zranění je na světě. Recept na zlomení je jednoduchý. Vezmeme jednu smečující a jednu blokující hráčku a spojíme na volejbalové síti dohromady. Zamícháme, přidáme trošku agresivity, chtíče ukořistit bod pro sebe a zlomenina je na světě.
Taková zlomenina na vysoké škole, to ale opravdu není nic příjemného. Na střední vás po návratu kantor vodil za ručičku a ještě dal čas na zotavení a opětovné zapojení do školní výuky. Na vysoké ale každý honí své absence a taková sádra na 6 týdnů není žádný med. Obnáší to spoustu zařizování a starostí. Všechno to formální zdlouhavé obepisování učitelů a hledání jejich titulů, abyste si ještě nepřihoršili špatným oslovením. Na to navazující časté cestování po všech těch nemocnicích a vyšetřeních. Každý z doktorů vám říká něco jiného a vy vlastně ani nevíte, jestli si do břicha vrazit deset injekcí nebo čtyřicet. Docela podstatný rozdíl, tak si hoďme korunou.
A pak všechny ty plány, které si člověk poctivě zapsal do svého školního diáře a nyní je na řadě vše přeškrtat a napsat si pouze nemoc, nemoc a kontrola u doktora. Všechno špatně a člověk je akorát jen naštvaný na svět a říká si, co mohl změnit a čeho si měl více vážit.
Spolužáci si naivně myslí, že při takovém množství volna máte zajisté čas se podívat na mikroekonomii, ale oni netuší, že to není fyzicky ani psychicky možné.
I sledování seriálů, i dvakrát stejného dílu je naprosto vyčerpávající činností, že na nic jiného nezbývá čas. Dále den zaplňuje občasná návštěva toalety, což patří mezi jediný váš denní pohyb a neustálé čekání na jídlo, které vám musí někdo donést, jelikož nejste schopni vzít do rukou nic jiného než francouzské hole. Jak vznešené pojmenování dvou přihlouplých tyček, které jsou vlastně jedinou možností pro váš pohyb. Do toho neustálé vyzvánění paní pošťačky, která se chce dobít do domu, aby do všech schránek naházela letáky i přesto, že je na nich jasně napsáno – NEVHAZOVAT LETÁKY.
A vám nezbývá nic jiného než si touto vší nucenou nudou projít a poté se jen těšit na univerzitní půdu, až toho všeho budete mít zase nad hlavu a všude uslyšíte jen debaty o škole namísto volání věštce v televizi.
Kolikrát za dobu léčby proklínáte sport, který vám tohle udělal, a vymýšlíte, jak s ním skoncujete. Stejně se ale nakonec vrátíme tam, kde se nám to přihodilo a budeme nadšeně skákat, běhat, tančit a zcela zapomeneme na tu událost, kdy jsme museli ležet i bůh ví kolik měsíců, odkázaní na lůžku a jen čekat až se zase to naše tělíčko dá dohromady a budeme ho moci znovu zruinovat. Tak už aby to bylo!
