Pavla Smetanová: Cizina mě lákala od nepaměti

Slunce, azurová obloha, šumění moře. Všechny starosti odnese vítr kamsi za obzor, každodenní život zdá se tolik vzdálený. To zažívá leckdo každý rok, alespoň na týden. Ale jaký by byl život na jihu? Dát naší rodné zemi sbohem a odebrat se do míst, kde svítí slunce 300 dní v roce? Jistě jste se také (aspoň na okamžik) nechali unést představou usadit se na nějakém ostrově či pobřeží, kde trávíte dovolenou. Cesta Pavly Smetanové na ostrov v jónském moři byla ale klikatější…

Už na gymplu jsi jezdila na delší dobu sama do zahraničí…

Po druháku, vlastně hned po revoluci, jsem začala jezdit do Švýcarska. Tu práci mi zařídil jeden švýcarský farář, známý mého tatínka. A na to, abys uklízela, trhala rybíz nebo natírala sýry, nepotřebuješ moc zkušeností. A domluva klasicky rukama nohama a 50 slovama, která jsem znala. A do Anglie mě pozval kamarád rodičů, který ovšem netušil, že když mě pozve na měsíc, přilepím se mu na paty a zůstanu tři. :-)

… ale nedlouho potom jsi začala pracovat jako turistická průvodkyně v Egyptě. Jak se vůbec mladá holka, které je sotva přes dvacet, dokázala (sama!) zorientovat v cizí exotické zemi a vykonávat poměrně zodpovědnou práci?

To právě souvisí s tím předchozím. Jezdila jsem sama fakt od patnácti, šestnácti, takže si zvykneš celkem rychle se ve světě zorientovat. Bez internetu a mobilních telefonů to bylo o dost těžší, než teď. Ale zase k nám, Čechům, byli ti západní cizinci mnohem přívětivější. Takže zorientovat se pak v exotické zemi mi trvalo asi tak den, než jsem pochopila, že je všecko jinak než v západním světě a pak už jen bojovala, jak se dalo… Někdy to nebylo fakt lehké, někdy, vlastně dost často, jsem měla na krajíčku.

Jaké jsi měla v té době záměry? Už tehdy jsi věděla, že tě láká nejen pracovní pobyt, ale i život v zahraničí?

Mě cizina lákala fakt od nepaměti. Já jsem nějaké extra cíle neměla. Chtěla jsem poznat co nejvíc zemí. Neplánovala jsem žádné vdavky ani rodinu nejméně do pětatřiceti, a vidíš, všecko dopadlo trošku jinak.

Když ses na Korfu seznámila s Adonisem a všechno bylo rázem jinak. Jak jsi nesla tuto změnu? Přeci jen, Adonis je o dost starší…

Tak popořadě: Na Korfu jsem opravdu odjela jen na jednu sezonu, vůbec se mi sem nechtělo, ale cestovka slíbila, že když pojedu, můžu v zimě, kam budu chtít. Jenže pak jsem se zamilovala. Jasně, měla jsem strach, co budu dělat v cizí zemi, co se starším chlapem. Neblahých pocitů jsem měla fůru a ještě dnes kroutím hlavou nad tím, jak jsem byla lehkovážná. Rozhodnutí jsem raději moc nekonzultovala, ale radili mi úplně všichni. Rodina nebyla moc nadšená, ale vzhledem k tomu, že mám skvělé rodiče, pochopili, že nemá smysl mi v tom nějak bránit. Rozum v mém případě v mládí moc velkou roli nehrál, a to nejen v tomhle případě… Vždycky jsem měla tak nějak víc štěstí, než rozumu.

Od začátku jste s Adonisem mluvili anglicky, a to se nezměnilo ani tehdy, když ses na Korfu naučila řecky. Proč? Jak jsi překonala jazykovou bariéru, za jak dlouho ses naučila mluvit plynně řecky?

Ano, manžel totiž byl vychován dvojjazyčně, proto mluví oběma jazyky stejně. Já jsem řecky neuměla, takže to bylo pohodlnější. Pak jsem se sice naučila, ale to už jsme byli tak zvyklí na angličtinu, že to nešlo změnit. A ani jsme nechtěli. Je to, jako bys najednou změnila partnera a to já zatím dělat nechci. A až budu chtít, nemusím měnit chlapa, stačí přejít na řečtinu a budu to mít jednodušší… Řecky se učím ještě pořád. Je to úkol na celý život.

Na Korfu žiješ už patnáct let. Jaké zásadní rozdíly mezi povahou Čechů a Řeků bys vyzdvihla?

Na Korfu už jsem šestnáct… Nějak to letí. Povaha? Nevím, nějak nemám ráda takové to srovnávání a zevšeobecňování. Těžko říct. Řeky mám ráda, ale mnohem víc přátel mám přese všechno mezi Čechy. Ale abych alespoň trochu zodpověděla tu otázku, tak možná Řekové jsou na první dojem o dost přátelštější, což je pro cizince příjemné. Ale to je dáno taky podnebím. V Čechách jsou všichni zakabonění, ale letos na jaře, jak bylo pořád hezky, mi přišlo, že jsem v Praze potkala spoustu příjemných lidí. Takže jsem přesvědčená, že v tom prostě to sluníčko hraje obrovskou roli.

Měla jsi někdy v Řecku takovou krizi, že by Tě napadlo vrátit se do Čech nebo jinam?

Ne, po návratu do Čech netoužím. Krizi mám každou chvíli, ale mně se na Korfu opravdu líbí. Myslím, že je to ráj na zemi.

Jistě znáš další Češky, které se kvůli vztahu přestěhovaly do Řecka. Jak nejhůře může takový vztah dopadnout? V čem jsou největší úskalí?

Asi největší úskalí tkví v tom, že většina holek se seznámí se svým Řekem na dovolené. Všecko je tak nádherné, romantické. Mnohé z nich se se svým vyvoleným pořádně nedomluví. A pak přijde ta tvrdá realita a k tomu všemu si začnou ti dva rozumět po jazykové stránce, ale často si právě kvůli tomu přestanou rozumět po té lidské stránce. Život v cizině není pro každého. Člověk musí dělat neustálé kompromisy. Když se rozhodne zmizet, často to nejde kvůli dětem a pak se ocitneš v pasti. Potkala jsem několik Češek, jejichž největší touhou je vrátit se do své země. Na všecko řecké nadávají a na svém životě tady nenacházejí nic pozitivního. Myslím, že je často obrázek jejich domova trochu zkreslený a realita by je dostihla velmi brzy i tam.

Co bys poradila holkám, které by chtěly žít s cizincem?

No, že čekáš zrovna nějakou moudrou radu ode mě, která šla do všeho po hlavě? Já fakt nevím. Asi by měly trošku přemýšlet hlavou a taky si to nejdřív vyzkoušet. (Ani jedno jsem neudělala). Ale abych ti pravdu řekla, nic mě nenapadá, protože život na zkoušku (bohudíky nebo bohužel) prostě neexistuje a nikdy nevíš, jak to dopadne. A to nemusíš být ani s cizincem.

Vydala jsi již tři knihy – Korfu bez průvodce, Pod cypřišem se sklenkou ouza a Příběhy z olivového ostrova. Tomu předcházelo založení blogu, kam jsi publikovala své mnohdy kuriózní a úsměvně absurdní příběhy Češky žijící na Korfu. Co tě vůbec ke sdílení zážitků se čtenáři vedlo? Měla jsi někdy dříve „spisovatelské“ tendence?

Spisovatelské tendence jsem měla zřejmě od chvíle, kdy jsem se naučila psát. Maminka má schovaný dopis, který jsem naťukala na psacím stroji jako šestiletá u tatínka v kanceláři, kde píšu jednomu starému vdovci od nás z kostela, aby se netrápil nad smrtí své ženy. Je to docela vtipné. Na svých cestách jsem si psala deníky a vždycky jsem snila o tom, že jednou napíšu knížku. Ale nebavilo mě psát do šuplíku, kde nemáš žádné ohlasy čtenářů. A tak když nastoupila éra blogů, věděla jsem, že to je přesně ono. Něco napíšeš, vyvěsíš a máš okamžité reakce. A lidem se to líbilo, takže mě to povzbudilo k dalšímu psaní. A kromě toho jsem cítila přetlak dojmů. Takže tahle grafomanie je zároveň takovou mojí grafoterapií.

Na co se můžou čtenáři Sonjina deníku těšit?

Na spoustu zajímavých, strašidelných i veselých historek ze všech možných koutů světa. Na příhody o tom, jak Sonja narážela se svojí blbostí a naivitou. Třeba jak měla pořád pocit, že jsou všichni hodní a pak jen tak tak utekla ze spárů násilníků. Myslím, že možná bude pro čtenáře zajímavé to (hlavně pro ty mladší), jak se vůbec dalo cestovat bez moderních technologií. Žádné platební karty, mobily, tablety, internet… I když název vypovídá o holčičím deníčku, nenechte se zmást, je to čtení pro holky i kluky, ženy i muže, babičky i dědečky. Každý byl někdy mladý. Nemůžu slíbit, že se to všem bude líbit už taky jen proto, že je to psáno pražskou češtinou, což ne každému bude vyhovovat. Ale jedno slíbit můžu: že se u toho nikdo nebude nudit…

Díky za rozhovor!

A pokud rádi píšete a cestujete i vy, můžete se zúčastnit soutěže o týdenní pobyt pro dvě osoby na Korfu s CK Fischer i s bonusem: pozvání na ouzo na tržišti v Kerkyře od samotné autorky! Napište dobrodružnou, vtipnou či kuriózní povídku inspirovanou zážitkem z cest o rozsahu 3600 – 9000 znaků včetně mezer a možná právě vaše bude ta vítězná. Soutěž pořádá NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, při příležitosti vydání knihy Pavly Smetanové Sonjin deník a uzávěrka je 31. července. Podrobnosti naleznete na http://pistejakosonja.nln.cz/ nebo www.ostrovanka.cz.