Nezastavujeme, jen přibrzdíme
„…očekávejme první tropické dny,“ slyšela jsem v hlavě ozvěnu hlasu z pátečních zpráv a rozespale sahala po snídani. Skrz žaluzie jsem hleděla ven. Kampus zalitý horkým sluncem, na nebi jen nekonečná modř, vzduch téměř stál a do toho všeho to ticho.
Nedělní ráno na koleji. Včera večer jsem po příjezdu váhala, zda mám na noc nechat otevřené okno. Nechala jsem a nic mne nevzbudilo. Při pohledu ke knihovně nebyla vidět živá duše a ani na louce se nikdo neopaloval. Hřiště bylo prázdné, okna protější koleje zavřená. Ticho začalo nabývat děsivých rozměrů.
No jistě, už vím. Je konec! Další semestr je pryč. Poslední zkouška, zabalit a domů. Další sezóna minula a my všichni, kdo jsme přežili, sejdeme se zase koncem září u zápisu. Opouštíme přátele, známé, profesory, necháváme za sebou jen prázdné přednáškové sály.
Seděla jsem v tom tichu a pocitu jisté prázdnoty celou neděli. Jaké bylo překvapení, když jsem v poledne zpozorovala první lapače bronzu na dekách a zástupy lidí dopoledne v Kauflandu, kteří bez milosti vykoupili všechny zlevněné nanuky, tak esenciální v tom extrémním počasí. To byly ale jediné známky života v jinak zdánlivě umírajícím světě.
Než jsem však na další tři měsíce stihla pohřbít celý areál školy, ozval se kdesi nade mnou hromový zvuk neznámé metalové pecky a na chodbě zasyčela sprcha. Kdepak loučení, kdepak slzy, kdepak pusto a prázdno. Jede se dál!
Druhý den jsem procházela kolem otevřených prázdných pokojů, ale menzu jsem našla v poledne opět plnou. Profesoři seděli jako vždy ve svých kancelářích a studenti se proplétali s indexy v ruce chodbami Akademie věd v k tomuto prostředí tak neúměrně slušném oblečení. Přesto se už leckdo válí šťastně doma se splněnými závazky.
A přece stále není konec. A vlastně nikdy nebyl a nebude. Dohánění posledních autogramů, třetí pokusy a komisionální termíny, potom pár dní klid a vyráží se na zápis. Vysoká škola nemá konce, není to provázek, který se jednoho dne přestřihne a zase slepí o několik týdnů později. Je to nit vlekoucí se celým rokem, která se sem tam zauzlí a na chvíli přeruší. Přesně tak to je – my nekončíme, my jen přerušujeme.
Na chvíli se můžeme zastavit a nechat skripta ležet. A ať už je ta naše chvíle dlouhá nebo kratší, dobře radí ti, kteří říkají, že se máme radovat z maličkostí a užívat si každou kapku volného času dosytosti. Náležitě se v těchto chvílích tedy nadechněte a rozhlédněte okolo, abyste spatřili vše, co jste ve spěchu celý ten rok přehlíželi.
A vaše univerzita začne mezitím místo očekávaného spánku jen poklidně podřimovat v dlouhých letních dnech. Protože z technických důvodů psychického vyčerpání studentstva je nutné zvolnit tempo. Nuže s batůžky se potkáme na cestách i v létě, ale s plnou polní v kufrech a krosnách se na vás bude zase těšit zase až v říjnu!
