Mění nás Google v hlupáky?

Tento článek vyšel v roce 2008 v originálním anglickém znění v časopise The Atlantic - pod názvem “Is Google Making Us Stupid?” od autora Nicholase Carra. 

“Dave, přestaň. Stůj, můžeš zastavit? Přestaň, Dave. Mohl bys přestat, Dave?”. Tak superpočítač HAL prosí astronauta Dave Bowmana v jeho slavné a dojemné scéně na konci filmu 2001: Vesmírná Odysea od Stanley Kubricka. Astronaut Bowman, který byl téměr odeslán na jistou smrt v hlubokém vesmíru porouchaným strojem, pomalu, klidně, odpojuje jednotlivé paměťové obvody, které kontrolují jeho umělý “mozek”. “Dave, moje mysl odchází.” říká HAL opuštěně. “Já to cítím. Já to cítím”.

Já to cítím také. Během posledních několika let jsem měl stále nepříjemný pocit, že někdo nebo něco si pohrává s mým mozkem, přepojuje moje nervové obvody, přeprogramovává moji paměť. Moje mysl neodchází - alespoň pokud mohu říct - ale mění se. Nemyslím už tak, jak jsem dříve myslel. Všímám si toho nejvíc, když čtu. Ponořit se do knihy nebo dlouhého článku bývalo jednoduché. Moje mysl se ponořila do příběhu a strávil jsem dlouhé hodiny procházením prózy v odstavcích. Nyní je to vzácné. Moje koncentrace mě začne opouštět po dvou nebo třech stránkách. Začnu být neposedný, ztrácím pozornost a hledám něco dalšího, co bych mohl dělat. Mám pocit, jako bych musel pokaždé nutit mozek zpátky k textu. Koncentrace ke čtení, která byla dříve přirozená, se nyní stala bojem o pozornost. 

Myslím, že vím co se děje. Nyní je to již více než jednu dekádu, co jsem začal trávit mnoho času online, vyhledáváním, brouzdáním a občas doplňováním informací do databáze Internetu. Síť pro mě spisovatele byla darem z nebes. Sběr informací, kterým jsem dříve trávil celé dny v kartotékách nebo prostorách knihovny lze nyní udělat během pouhých pár minut. Stačí několik vyhledávacích dotazů do Googlu, pár kliknutí na hypertextové odkazy a hned mám přístup ke skutečným příběhům nebo citátům, které jsem hledal. Dokonce i když jsem nepracoval, měl jsem stejnou chuť procházet rozličné weby, číst či psát e-maily, skenovat nadpisy, články na blogu, sledovat videa a poslouchat podcasty nebo jenom procházet jeden odkaz za druhým.  

Pro mě, stejně jako pro mnohé, se Síť stala univerzálním médiem. Vedením, skrz které přistupují informace do mé mysli, očí a uší. Výhody okamžitého přístupu k takto neuvěřitelně bohatému zdroji informací jsou mnohé, byly již široce popsány a taktéž řádně oslavovány. “Perfektní přístup k silikonové paměti”, napsal pro časopis Wired Clive Thompson “může být obrovským přínosem pro myšlení”. Avšak tento přínos, má také svoji cenu. Jak popsal mediální teoretik Marshall McLuhan již v roce 1960, média nejsou pouze pasivní kanály informací. Dávají nám podněty k myšlení ale také tvarují náš proces myšlení. A to, co Síť patrně dělá, je osekávání mojí schopnosti pro koncentraci a soustředění. Moje mysl nyní očekává příjem informací tak, jak je Síť distribuuje: v rychle se pohybujícím sledu částic. Dříve jsem byl potápěč v moři slov. Nyní svištím po povrchu jako chlápek s raketovým pohonem. 

Nejsem jediný. Když zmíním moje problémy se čtením přátelům a známým - literární typy, většina z nich - mnoho potvrzuje, že mají podobné zkušenosti. Čím více používají Web, tím víc musí bojovat, aby se mohli soustředit na delší texty. Někteří bloggeři, které sleduji, začali taktéž zmiňovat tento fenomén. Scott Karp, který píše blog o online mediích, se nedávno svěřil, že přestal číst knihy. “Byl jsem zapáleným čtenářem na univerzitě a četl jsem opravdu mnoho”, napsal. “Co se stalo?” Možné vysvětlení je toto, spekuluje: “Co když nyní čtu primárně na webu ne proto, že se styl mého čtení změnil - tedy z pohodlnosti, ale proto, že se změnil způsob mého MYŠLENÍ?". 

Bruce Friedman, který píše blog o používání počítačů v medicíně také popsal, jak Internet změnil naše mentální zvyky. “Já jsem nyní téměř ztratil schopnost čtení a absorbování delších článků na webu nebo v tisku,” napsal dříve tento rok. Povoláním patolog, který dlouho působil na lékařské fakultě Univerzity Michigan, Friedman rozvíjel svůj komentář v telefonní konverzaci semnou. Jeho myšlení, řekl, vzalo “staccato" na kvalitě, zmiňuje způsob jakým prochází krátké pasáže textu z různých zdrojů online. “Nejsem už schopen přečíst si Vojna a Mír," přiznává. “Ztratil jsem tu schopnost. Dokonce i blog o více než třech či čtyřech odstavcích textu je pro mě příliš. Už jsem schopen pouze brouzdat a skákat z textu na text."

Příběhy samy o sobě nic nedokazují. A my stále čekáme na dlouhodobý výzkum, který by se zabýval neurologickým a psychologickým dopadem, jak používání Internetu ovlivňuje naše chování. Nedávno publikovaná studie zaměřující se na online návyky, vedená týmem z Univerzity College London, naznačuje že můžeme být uprostřed fundamentální změny ve stylu jakým čteme a přemýšlíme. Jako součást pěti-letého výzkumného programu, vědci prozkoumali počítačový záznam dokumentující chování návštěvníků dvou nejpopulárnějších výzkumných stránek, jedna provozována Britskou Knihovnou a druhá Britským vzdělávacím konsorciem, které poskytuje přístup k odborným článkům, e-knihám a dalším zdrojům informací. Nalezli důkaz, že lidé kteří využívají tyto sítě vykazují “jistou míru přeskakovací aktivity”, tedy přeskakování z jednoho zdroje na další a zřídka se vracejí k některému zdroji, který již navštívili. Většina nepřečte více než jednu či dvě stránky článku, knihy předtím než “přeskočí” na jinou stránku. Občas uloží dlouhý článek ale není známo, zda se k němu někdy vrátí zpět a skutečně ho přečtou. Autoři této studie konstatují: 

Je jasné, že uživatelé nečtou online v tradičním smyslu. Skutečně, jsou zde vodítka, že se objevuje nová forma “čtení”, kterou uživatelé praktikují při “zrychleném brouzdání” přes titulky, obsahy stránek a abstrakty článků směřující k nalezení rychlé odpovědi. Skoro to vypadá, že čtení online je rozptýlením od čtení v tradičním smyslu. 

Díky všudy přítomnosti textu na Internetu a popularitě textově orientovaných zpráv na chytrých telefonech, můžeme nyní číst mnohem více než lidé v letech 1970 nebo 1980, kdy byla televize primárním médiem. Ale je to jiný druh čtení, za kterým se ukrývá odlišný druh myšlení - možná dokonce i nový smysl sama sebe. “Nejsme pouze to co čteme”, říká Maryanne Wolf, vývojový psycholog z Tufts Univeristy a autor knihy Proust and the Squid: The Story and Science of the Reading Brain. “Naše já je tvořeno tím, jak čteme." Wolf přednesl obavy, že styl čtení upřednostňovaný na Síti, styl který upřednostňuje “efektivnost” a “bezprostřednost” nad vše ostatní, může oslabovat naši kapacitu pro druh hlubokého čtení, který se objevil, když objev tiskařského lisu umožnil publikaci dlouhé a komplexní prózy. Když čteme online, dodává, stáváme se více “dekodéry informací”. Naše schopnost interpretovat text, tedy dělat složité mentální propojení, které se formuje pokud jsme ponořeni do čtení bez rušení, zůstává z velké části odpojena. 

Čtení, vysvětluje Wolf, není instinktivní vlastnost pro lidské bytosti. Není vryta do našich genů, tak jako řeč. Musíme prvně naučit náš mozek překládat symbolické znaky do řeči, které rozumíme. Média nebo jiné technologie, které používáme při učení nebo procvičování čtení hrají důležitou roli v tvarování neuronových spojení uvnitř našeho mozku. Experimenty demonstrují, že čtenáři piktogramů, jako je například Čínština, mají vyvinuté mozkové spoje pro čtení, které jsou velice odlišné od těch, kteří čtou znaky klasické abecedy. Variace sahají do různých částí mozku, včetně těch, které řídí základní funkce jako je paměť a interpretace vizuálních a smyslových vjemů. Můžeme taktéž očekávat, že smysly tvořené používáním Sítě budou odlišné od těch, tvořené čtením knih a nebo jiných tištěných děl. 

Někdy v roce 1882 Friedrich Nietzsche koupil psací stroj. Jeho zrak se zhoršoval a udržet oči soustředěné na stránce začalo být vyčerpávající a bolestivé, často přinášelo taktéž silné bolesti hlavy. Byl nucen omezit psaní a začal se strachovat, že se ho bude muset brzy vzdát nadobro. Psací stroj ho zachránil, alespoň po nějaký čas. Jakmile zdokonalil svoje psací dovednosti na klávesnici byl schopen psát i se zavřenýma očima, pouze pomocí jeho prstů. Slova mohla nadále plynout z jeho mysli na stránky papíru. 

Ale stroj měl taktéž efekt na jeho práci. Jeden z Nietzscheho přátel, spisovatel, si povšiml změny ve stylu jeho psaní. Jeho již tak velmi strohá póza se stala ještě více strohou, více telegrafická. “Možná se prostřednictvím tohoto nástroje dostanete k novému stylu,” napsal jeho přítel v dopise, připomínaje, že i v jeho vlastní práci jeho “myšlenky v muzice a jazyce jsou často závislé na kvalitě pera a papíru."

“Máte pravdu," odpověděl Nitzsche, “naše psací potřeby hrají velkou roli ve formování našich myšlenek." Pod vlivem stroje, píše Německý spisovatel Friedrich A. Kittlet, Nietzsche próza “se změnila z argumentů do aforismů, z myšlenek do slovních hříček, z retoriky do úsečného módu.” 

Lidský mozek je téměř nekonečně tvárný. Lidé dříve předpokládali, že naše mentální síť, pevná spojení tvořená téměř 100 biliony neuronů uvnitř naší lebky, jsou převážně pevně zafixována v době, kdy dosahujeme dospělosti. Naše poznatky o mozku nyní již potvrzují, že tomu tak není. James Olds, profesor neurologie, který řídí Krasnow Institut Vyšších Studií na George Masonské Univerzitě, tvrdí že lidská mysl je “velice plastická”. Nervová spojení se pravidelně rozpadají a formují nová spojení. “Mozek”, podle Oldse, “má schopnost změnit se za běhu a upravit jak uvažujeme.” 

Během používání toho, co sociolog Daniel Bell nazval naše “intelektuální technologie” - nástroje, které rozšiřují naše mentální nikoliv fyzické kapacity - nevyhnutelně začneme absorbovat principy těchto technologií. Mechanické hodiny, které se staly běžným zbožím během 14. století, ukazují přesvědčivý důkaz. V Technice a Civilizaci, historik a kulturní kritik Lewis Mumford popisuje jak hodiny “oddělily čas od skutečných událostí a pomohly vytvořit víru v nezávislý svět matematicky měřitelných úseků.” Tento “abstraktní koncept rozdělitelného času” se stal “referenčním bodem pro akce a myšlenky."

Možnost měřit čas pomohla přinést vědecký výzkum a následně i vědecký pokrok jako takový. Také to ale bylo za určitou cenu. Jak správně zpozoroval MIT počítačový výzkumník Joseph Weizenbaum v roce 1976 v knize, Computer Power and Human Reason: From Judgment to Calculation. Pojetí světa, které se objevilo z všestranného využití nástrojů na měření času “zůstává neúplnou verzí starého světa, protože se zakládá na odmítnutí přímých rozhodnutí, která byla normální a tvořila realitu starého světa." V rozhodování - kdy jíst, kdy pracovat, kdy spát, kdy vstávat, jsme přestali naslouchat našim smyslům a řídíme se podle hodin. 

Proces adaptace na nové intelektuální technologie je rovněž patrný v metaforách, kterými se snažíme vysvětlit sebe sami sobě. Když se mechanické hodiny staly celosvětově používané, lidé začali mluvit o mozku jako o “hodinovém strojku." Dnes, v době softwarové, máme představu mozku “jako počítače." Ale změny, jak nám říká neurověda, jdou mnohem hlouběji než je metafora. Díky plasticitě mozku, se tato adaptace děje taktéž na biologické vrstvě. 

Internet má primárně dalekosáhlé důsledky pro naše vědomí. V článku publikovaném v roce 1936, Britský matematik Alan Turing dokázal, že digitální počítač, který tehdy existoval pouze jako teoretický stroj, může být programován, aby vykonával funkci jakéhokoliv informace-zpracovávajícího zařízení. A to je to, co vidíme dnes. Internet, neskutečně mocný počítačový systém, začal nahrazovat většinu z ostatních intelektuálních technologií. Začíná se stávat naší mapou a hodinami, naším tiskařským strojem a naším psaním strojem, naší kalkulačkou a naším telefonem, stal se naším rádiem a televizí.

Pokaždé když Síť absorbuje cizí médium, toto médium je znovu-vytvořeno jako obraz v Síti. Odkazy jsou vloženy do obrazu, přidají se svítivé reklamy a mnoho dalších digitálních gadgetů, vše toto obaluje obsah z dalších kanálů, který Síť dříve absorbovala. Nová e-mailová zpráva, se ohlásí zrovna, když si prohlížíme nadpis na novinové stránce. Výsledek je roztříštěné soustředění a odvedení naší pozornosti. 

Dopady Sítě nekončí pouze vypnutím našich obrazovek. Jak se lidská mysl začíná adaptovat na šílený svět Internetových médií, tradiční média se musí taktéž adaptovat na čtenářova nová očekávání. Televizní programy přidávají běžící text a vyskakující reklamy, časopisy a noviny zkracují svoje články, zavádějí zkrácená shrnutí a zaplňují svoje stránky jednoduchými snippety, které se dají procházet na jedno kliknutí. V březnu tohoto roku se deník The New York Times rozhodl věnovat každou druhou a třetí stránku vydání abstraktním článkům. Návrh designu objasnil Tom Bodkin, který tvrdí že tyto “zkratky" dají unaveným čtenářům rychlou “ochutnávku” denních novinek a ušetří jim “méně efektivní” obracení stránek a čtení skutečných článků. Stará media nemají jinou možnost, než hrát podle nových pravidel. 

Nikdy nehrála komunikace a komunikační systémy tak silnou roli v našich životech jako Internet nyní. Přesto, přes všechno co bylo napsáno o Síti, nikdo se skutečně nezamýšlí nad tím, jak nás tato sít mění. Intelektuální a etická stránka Sítě zůstává stále nejasnás.  

Ve stejný čas, kdy Nietzsche začal používat psací stroj, vážený mladý muž jménem Frederick Winslow Taylor nesl stopky do Midvalských železáren ve Filadelfii a začal historickou sérii experimentů zaměřených na zlepšování efektivnosti strojníků závodu. Se svolením majitele, začal sbírat skupinu zaměstnanců, kterým zadal práci na určitých strojích, zapisoval a měřil každý jejich pohyb a operaci na přístroji. Díky rozdělení každé úlohy na sekvenci malých, izolovaných kroků a otestování různých možností, jak tyto úlohy vykonávat, vytvořil Taylor přesné instrukce pro postupy - první algoritmus, jak bychom mohli říct dnes. Zaměstnanci v Midvale protestovali proti striktnímu novému režimu. Tvrdili, že jejich práci změnil v monotónní rutinu, kterou dělají spíše stroje než lidé, přesto ale produktivita práce v továrně výrazně vzrostla. 

Více než sto let po vynálezu parního stroje Průmyslová Revoluce našla svoji filozofii a své filozofy. Taylorova industriální choreografie - jeho “systém”, jak to rád nazýval - byl opěvován výrobci napříč zemí a po čase taktéž na celém světě. Zaměřený na maximální rychlost, maximální efektivnost a maximální produkci, továrníci po celém světě využili tyto studie pro organizaci a optimalizaci práce jejich pracovníků. Cíl, který Taylor definoval v jeho známém díle “The Principles of Scientific Management” z roku 1911, byl identifikovat a implementovat, pro každou úlohu, tu “nejlepší metodu” práce a tedy “postupné nahrazení přirozeného pocitu exaktní vědou zaměřenou na precizní posloupnost úloh”. Jakmile byl jeho systém aplikován na všechny druhy manuální práce, Tylor ujistil svoje posluchače, že tato restrukturalizace nejen průmyslu ale celé společnosti, přinese utopii perfektní efektivnosti. “V minulosti byl na prvním místě člověk,” řekl; “v budoucnosti musí být na prvním místě systém”.

Taylorovo učení je tu stále s námi i dnes, zůstává jako primární pro průmyslovou výrobu. A nyní, díky rostoucí síle, kterou softwarový inženýři a vývojáři mají nad našimi intelektuálními životy, Taylorova etika začíná taktéž ovlivňovat naši mysl. Internet je stroj navržený pro efektivní a automatický sběr, přenos a manipulaci s informacemi, legie programátorů jsou využívány k tomu, aby nalezli “nejlepší metodu” - perfektní algoritmus - který by měl nahradit každý krok toho, co nazýváme “intelektuální práce”.

Centrála Googlu, v Mountain View, Kalofornii - Googleplex - je chrám Internetu, a náboženství, které se zde praktikuje je Taylorismus. Google, říká jeho hlavní výkonný ředitel, Eric Schmidt, je “firma založená na vědě přesných měření”, a její cíl je “systematizovat všechno” co lze. Na základě terabytů dat z chování uživatelů, která sbírá pomocí vyhledávání a také z ostatních sítí, provádí tisíce experimentů za den, podle Harvard Bussines Review, a také používá výsledky k tomu, aby upravoval zobrazování informací pro určitou skupinu uživatelů a čerpal z nich informace o kontextu. To, co Taylor udělal pro manuální práci nyní dělá Google pro intelektuální činnosti. 

Společnost Google deklarovala jako svoji misi “zorganizovat veškeré informace na světě a udělat je univerzálně dostupné". Snaží se vyvinout “nejlepší vyhledávající stroj", který definuje jako něco co “rozumí přesně tomu, co jste chtěli a dá vám zpět výsledky, po kterých toužíte." V pojetí Googlu, jsou informace komodity, utilitariatní zdroj, který může být vytěžen a zpracován s průmyslovou efektivností. K čím více informacím máme přístup a čím rychleji z nich můžeme vytěžit jejich podstatu, tím více produktivní se stává naše přemýšlení.

Kde to vše skončí? Sergey Brin a Larry Page, dva nadaní mladí muži, kteří založili Google během jejich doktorského studia v počítačových vědách na Stanfordu, mluví často o jejich snaze přeměnit tento vyhledávající stroj do umělé inteligence, stroje - podobného HALu, který může být připojen přímo do našich mozků. “Finální vyhledávající stroj je něco, co je stejně chytré jako lidé - nebo chytřejší," řekl Page během projevu v minulých letech. “Pro nás je práce na vyhledávači práce na umělé inteligenci." Řekl Brin, v rozhovoru pro Newsweek v roce 2004, “Rozhodně, pokud byste měli všechny informace světa přímo propojené s vaším mozkem, nebo umělý mozek, který je chytřejší než váš mozek, byli byste na tom lépe.”. Minulý rok na vědecké konferenci řekl Page, že Google se “opravdu snaží vybudovat umělou inteligenci a dělá to v masivních proporcích.".

Taková ambice je přirozená, dokonce obdivuhodná, pro dva matematické mágy s velkým množstvím peněz k jejich dispozici a malou armádou počítačových vědců na jejich povel. Primárně komerční vědecká firma, Google je motivován touhou použít technologii, ve slovech Erika Schmidta,  “k řešení problémů, které nebyly vyřešeny nikdy předtím,” a umělá inteligence je jeden z nejtěžších problémů. Proč by neměli být Brin a Page ti dva, kteří ho rozlousknou?

Přesto, jejich jednoduché tvrzení, že bychom byli všichni “na tom lépe” pokud by naše mozky byly doplněny nebo dokonce nahrazeny pomocí umělé inteligence je znepokojivý. Naznačuje to víru, že inteligence je výsledek mechanického procesu, série diskrétních kroků, které mohou být izolovány, měřeny a optimalizovány. Ve slovech Googlu, svět do kterého vstupujeme online, není místem pro neurčité rozjímání. Nejasnost není možností pro nový vhled ale chyba, která musí být opravena. Lidský mozek je pouze zastaralý počítač, který potřebuje větší procesor a větší hard-disk. 

Myšlenka, že naše mysl by měla fungovat jako vysoko-rychlostní data-zpracovávající stroj je nejen zabudována do fungování Internetu, je to taktéž vládnoucí model komercializace této sítě. Čím rychleji surfujeme po Internetu - tím více odkazů proklikáme a více stránek navštívíme - to znamená mnohem více možností pro Google a další společnosti pro sběr dat a informací o nás a lepší možnost, na nás cílit reklamu. Většina komerčních stránek na Internetu má finanční zájem na sběru dat, která po sobě zanecháváme, když jdeme z odkazu na odkaz - čím více, tím lépe. Poslední věcí, kterou by toto společnosti chtěli podporovat je odpočinkové čtení nebo pomalé, koncentrované myšlení. Je v jejich ekonomickém zájmu, aby nás dovedli rozptylovat a nenechat se soustředit. 

Možná, jsem pouze alaramista. Stejně, jako je zde tendence glorifikovat technologický pokrok, je tu protitlak očekávat to nejhorší od každého nástroje nebo zařízení. V Platově díle Phaedrus, se Socrates obává dopadu vynálezu písma. Jeho obava vycházela z představy, že lidé budou brát psaný projev jako náhradu za vědomosti, které dříve nosily v hlavě. Slovy jedné z jeho postav “přestanou si procvičovat paměť a začnou býti zapomnětlivý”. A protože budou moci “přijímat velké množství informací bez dostačujících instrukcí,” budou si myslet “že jsou velmi znalý, když ve skutečnosti většina z nich je mírně ignorantská.” Budou “naplněni falešným pocitem vědomostí místo skutečného vědění." Socrates se nespletl - tato nová technologie měla často dopady, kterých se bál - ale byl krátkozraký. Nemohl vidět kolik bylo způsobů, kterým objev písma a čtení umožnil šíření informací, nových myšlenek a rozšířil vědění lidské společnosti. 

Příchod Gutenbergova tiskařského listu, v 15 století, spustil další kolo skřípění zubů. Italský humanista Hieronimo Squarciafico vyjádřil svoji obavu nad tím, že snadná dostupnost knih povede k intelektuální lenosti, při které budou lidé “méně studovat” a oslabí se jich mysl. Ostatní argumentovali, že levně dostupné knihy a periodika mohou podrýt křesťanskou víru, snížit práci učenců a písařů a rozšířit útlum a hýření. Jak profesor Clay Shirky z Univerzity New York popisuje, “Mnoho argumentů proti tiskařskému lisu bylo správných, dokonce předvídavé.” Ale opět, tito předpovídači zkázy byli neschopni si představit nespočet požehnání, které tištěné slovo přineslo. 

Ano, měli byste být skeptičtí ohledně mého skepticismu. Možná mají pravdu ti, kteří odmítají kritiku Internetu a historie jim dá za pravdu, tedy z naší hyperaktivní, datově orientované mysli vytryskne zlatý věk intelektuálních objevů a univerzálního vědění. Tedy opět, Síť není abeceda a i když může nahradit tiskařský lis, vytvoří něco zcela odlišeného. Druh soustředěného čtení, které dokáže vyvolat sekvence tištěných stránek není hodnotná jenom pro poznatky z autorových slov ale také pro intelektuální vibrace, které tyto slova v našich hlavách vytvářejí. V tichých prostorách při soustředěním, nerušeném čtení knihy, nebo při rozjímání a přemýšlením nad slovy autora, tvoříme naše vlastní asociace, kreslíme naše vlastní analogie a objevujeme nové myšlenky. Soustředěné čtení, jak říká Mryanne Wolfová, je nerozeznatelné od hlubokého přemýšlení.

Pokud tyto tichá místa ztratíme a nebo vyplníme “obsah”, obětujeme něco velice důležitého nejenom pro nás samotné ale pro naši kulturu. V nedávném eseji, spisovatel Richard Foreman popisuje, co je v sázce:

Pocházím z tradiční západní kultury, ve které ideál byl komplexní, pevný a neochvějně zapsaný do podstaty vysoce postaveného a vzdělaného člověka - muže či ženy, která v sobě nese osobně zkonstruovanou a unikátní verzi, celého dědictví západní kultury. Nyní vidím mezi námi (mě neopomínaje) výměnu komplexní vnitřní neochvějnosti za nový osobní pohled - vyvíjející se pod tíhou informačního proudu a technologií, pomocí kterých, jsme “stále dostupní".

Čím více jsme ochuzování o náš “vnitřní repertoár pevného kulturního dědictví" riskujeme, že se proměníme v “plastové lidi” - tvárné a schopné se roztáhnout podle potřeby propojení, které nám nabízí Síť pomocí stlačení tlačítka. 

Stále mě straší scéna z filmu 2001: Vesmírná Odysea. Co ji dělá tak moc dráždivou a zvláštní, je emoční reakce počítače na rozebírání jeho vlastní mysli: jeho zoufalství, když se jeden obvod za druhým noří do tmy, jeho dětské prosby pro astronauta - “Já to cítím. Já to cítím. Bojím se” - a jeho finální změna do podoby, která lze nazvat pouze stavem nevinnosti. HALovi výlevy pocitů jsou ve velkém kontrastu s bez emočním jednáním, které charakterizuje lidské bytosti ve filmu, které dělají pouze svoji práci s téměř robotí přesností. Jejich myšlenky a akce se zdají být napsány, jako kdyby postupovali krok po kroku pomocí algoritmu. Ve světě filmu 2001: Vesmírná Odysea se lidé stali tak podobní strojům, že většina lidských postav se ukáže být stroji. To je jádro Kubrickova temného proroctví: čím více budeme závislí na počítačích pro pochopení světa, bude to naše inteligence, která se začne víc a víc podobat umělé inteligenci. 

Tento článek vyšel v roce 2008 v originálním anglickém znění v časopise The Atlantic - pod názvem “Is Google Making Us Stupid?” od autora Nicholase Carra.