Hereafter, aneb život po studentském životě

Pro nás vysokoškoláky nastává toto období zejména po magisterských státnicích. Někteří již do pracovního reálného života skočí po státnicích bakalářských a ti, kteří se snaží svou zodpovědnost ještě trochu oddálit, až po úspěšném dokončení doktorátu. Každopádně kolem sebe pozoruji několik skupin těchto „dospělců“ a občas skutečně uvažuji nad tím, zda přemýšlí opravdu dospěle potvrzujíc svůj diplom v kapse. Skupina číslo jedna jsou nadšení familiérní typy. Jsou to ti, co se těší na „baráček se zahrádkou“, hypotéku na 4 miliony a 40 let a za rok k tomu všemu přivedou krásné miminko, ťuťuňuňu. Pak je zde skupina aktivních studentů přivolávajících konec studia ve vidině započít svou vysněnou kariéru a budovat si své jméno na trhu. Jsou to většinou lidé, kteří po celou dobu studia dělali tzv. něco na víc a šli si za svým cílem. A tak teď, po dokončení, chtějí sehnat levné bydlení a stále žít tak trochu na studentský způsob. No stress. A třetí je skupina možná věčných studentů závislých na péči (a to zejména finanční) svých rodičů a hlavně studentském party a free stylu.

Ať se řadíme do jakékoliv skupiny, po totálním grand finale – diplom v pravé ruce, svázané rudé růže v levé ruce a pusa olepená od polibků rodičů a prarodičů (=promoce), nás všechny čeká a nemine několik zásadních otázek:

1. Bydlení

Tak si to představte, je tady ten vysněný konec. A vy chcete okamžitě bydlet se svou drahou polovičkou, přáteli nebo sami a odpoutat se od rodičů. Takže co teď? Podnájem nebo hypotéka? Byt nebo dům se zahradou? Všechno to chce jen dobře promyslet. Každý svého štěstí strůjce, ale prosím vás, nehrňte se do hypoték a domečků! Vždyť je takových možností a tolik času! Chcete snad nejlepší léta svého života lítat od čerta k ďáblu a do toho ještě dělat svačinářku dělníkům na stavbě, shánět cihly v akci a míchat cement?

V tomto životním období ještě většina z nás začíná bydlet se svým partnerem. A takové první společné konflikty ve vlastním bydlení na bázi „odnes to po sobě“, „dávej to prkýnko po sobě dolu“, „dávej to prkýnko po sobě nahoru“, „ukliď to“ a „cos tu jako celý den dělal/a“ také tomuto přechodu do jiného života na optimismu nepřidávají. A do toho všeho například ještě musíte řešit nevrlé rodiče, přinejhorším jednoho rodiče, který právě kvůli vám zažívá tragický syndrom opuštěného hnízda, protože vy jste přešli ze starého bydlení do nového.

2. Práce

Asi nejdepresivnější bod každého absolventského života. Pokud jste se během studia neoháněli, nenavštěvovali několik pracovních stáží, kde vám nabídli budoucí spolupráci a pokud nemáte známé na správných místech, nejspíš zavítáte k prvnímu červenci na pracovní úřad. Nemějte z toho strach, při čekání na svého úředníka alespoň prohodíte pár slov se svými kolegy, které jste si mysleli, že od státnic neuvidíte. Pokud práci ne a ne najít v místě svého vytouženého bydliště, nezbývá, než se přesunout na pracovní trh jiného města a zkusit štěstí tam. Praha je velká, věřte mi.

Pokud máte velké štěstí a nějaké menší úspory, můžete odjet do zahraničí, rok to takzvaně neřešit, dělat jakoukoliv práci a za rok to zkusit v Čechách s tím, že alespoň máte zkušenost ze zahraničí, umíte jazyk a postarat se o sebe. V otázce hledání práce to chce tedy jen hlavně psychicky vydržet, nevzdávat se a hledat a obklopovat se jen lidmi, kteří vás podrží!

3. Peníze

Peníze se vztahují jak na práci, tak na bydlení. Mám vůbec nějaké úspory a za jak dlouho mi dojdou, když budu sedět doma a hledat práci? Budou mě aspoň ještě chvíli živit rodiče? Půjčí mi rodiče? Půjčí mi vůbec banka, když nemám příjem? Z čeho budu platit byt? Jaký musím mít plat, abych zaplatil byt, jídlo a ještě mi zbylo na jedno kino za měsíc? Z čeho si koupím byt? A z čeho ten baráček? A na jak dlouho mě čeká ta hypotéka? Fuj, motá se mi z toho hlava. Ale výhodou je, že v této fázi se naučí počítat i věční odpůrci matematiky.

4. Rodina

Tak jednu rodinu stále máme, ačkoliv jsme ji opustili a pustili se do vlastního života. (Do kdy nám to maminky budou vyčítat?) Ale co ta naše? Toho slýchám kolem sebe opravdu mnoho – já bych chtěl/a mít za rok miminko, my se chceme vzít a když neseženu práci, tak budu těhotná hned. Hmm, a k čemu vám tedy bylo tolik let na vejšce, když je hned po státnicích zahodíte a vyjmete si na několik let mozek z hlavy? Jak a z čeho to dítě a baráček budete živit? Na druhou stranu se dnes říká, že by kariéra měla ustoupit stranou a mělo se především „rodit“, abychom byli mladí rodiče. Ale ve třiceti letech jsou máma s tátou taky hezcí a mladí ne?

5. Finanční realita

Mnoha mým přátelům platí dodnes faktury za internet, telefon a mnohé další, rodiče. Ti se ale tohoto úkolu po vašich promocích opravdu rádi vzdají (a ještě to půjdou někam oslavit). Takže začíná období hlídání si faktur, inkas a dat splatnosti, ať už jde o pojištění, stavební spoření, pojištění pro vaše vozidlo, přiznání DPH….

6. Neúprosné „plné vstupné"

To je snad to nejhorší, s čímž se nikdy nesrovnám! Já už nebudu v kolonce „student“, „junior“, „Studenten“. To je trauma. Cena za skipas na lyžích v Rakousku neúprosně vzroste o 30 euro na pět dní, na Eiffelovku ze 13 na 20 euro, průkazka na MHD kdekoliv nabírá dvakrát takových finančních rozměrů a průkazka do fitness centra stejně tak, už nikdy nedostanu ani čtyřprocentní slevu po předložení ISICa, už nikdy neotevřu dveře jakékoliv budovy JČU přes ISICa a už nikdy si nedám nejlevnější oběd na světě – v menze JČU – přes ISICa! Nejlepší dny mého života končí. Neúprosně!

A tak jsem se rozhodla, že prodloužím magisterské studium o rok, nabrala jsem si na hrb skvělé stáže, kde si buduji svou budoucí kariéru, za maminkou se vracím na víkendy, aby syndrom lépe zvládala, chodím do akademické knihovny na kafe za dvacku, otevírám si vesele dveře ISICem. Přítele mám, dítě neplánujeme, on ho nechce nikdy, já ho chci za pět let, to nám dělá kompromis – dítě za deset let. Hypotéku na 40 let nechci, jen byt s přítelem v podnájmu. Ještě si totiž musím zkusit, zda mi nebude vadit zvednuté prkýnko od záchodu, a tak není proč se ukvapovat a podepisovat hypotéku aneb doživotní výmluvu proč zase nejedeme na dovolenou. Ve všech zmíněných věcech už jsem samostatná, jen chci ještě rok v klidu pracovat, šetřit peníze, procestovat co je třeba a na svých cestách využívat ISICa platného k 31.12.2016!