Harvard nebo JU

Všichni víme, že studium v zahraničí není sranda. Stojí to peníze – čím lepší škola, tím víc peněz. Představa studia na Oxfordu nebo Cambridge se tak stává noční můrou pro rodinný rozpočet, ale také jakousi zdánlivě nedostupnou chimérou, která se mění téměř v kult. Čím těžší je dostat se k ovoci, tím sladší vypadá.

Díky různým nadacím se však i Lojza z české kotliny může vydat na konec světa a získat tam diplom. Zní to skoro neuvěřitelně – Čech na Oxfordu?! Jde to. Takoví lidé existují a skutečně zde vystudovali. Přestože to zní neuvěřitelně, lze si příběhy těchto studentů pravidelně přečíst v novinách.

Musím se přiznat, že mé reakce na tyto články jsou zprvu často značně iracionální, nicméně velice české a přirozené. Člověk si přečte o dokonalém studentovi, který dosáhl nemožného, a má takový divný pocit, že on sám je tím pádem strašné dřevo, když ještě sedí doma na zadku a chodí na nějakou Jihočeskou univerzitu, kterou nikdo nezná. Nepřednáší tady žádný slavný herec, zpěvačka nebo světoznámý politik. A nikdo z nich tu nejspíš ani nikdy nestudoval.

Takže je nutné okamžitě si sbalit kufry a odjet na Sorbonu, jinak umřete jako naprosto trapná osoba. A navíc, pokud máte diplom z jiné školy, jako byste vlastně neměli žádný. Dost! To stačí. Už střízlivím.

Samozřejmě, že bych mohla zmizet. Když budu prosit, když budu vypadat, že o to vážně stojím, tak nakonec můžu skončit kdekoli. Ale otázka zní: Stojím o to? Lákadla jsou. Přednášet mi bude Rowan Atkinson, občas prý přijede i Johnny Depp. A denně budu míjet portréty těch příšerně důležitých potentátů, co tu spali možná ve stejné posteli jako já.

Jenže chci snad být politik? Chci být ředitelka nadnárodní korporace? Chci být laureát Nobelovy ceny za fyziku? Upřímně, ani ne. A proto sedím u nás na koleji a vlastně mi to vůbec nevadí, protože i tady přednáší neuvěřitelní lidé. A i ty znají po celém světě, jen se musíte ptát na správném místě.

A možná že nějaký můj spolužák skončí třeba i na Stanfordu, ale proč tam bude? Třeba proto, že ho bude něco opravdu zajímat. A zajímá něco tak moc mě, že bych tam musela jít? Hm, řekla bych, že ne až tak, abych musela začít balit kufry.

Studium na prestižní škole pomůže rozvíjet sebe sama v prostředí plném odborníků, nacházet inspiraci pro vlastní práci. Anebo pokud jste jen synek z vysoké společnosti, papá vám studium zaplatí, abyste nevypadali divně. Ono se vše časem ukáže podle počtu patentů a citací vašich článků. Ale já nechci objevovat taje vesmíru, můj táta naštěstí není politik a inspiraci nacházím v běžných věcech. Takže mě nemůže vůbec nijak mrzet, že se neučím veslovat na vodách Avony. On i na Mácháči to dokáže být docela záhul.

Lidé, co zvládli vystudovat na univerzitě s velkým U, mají nějaký cíl. A ten máme naneštěstí každý jiný, spousta z nich je stejně ušlechtilých, jen různě velikých. Tihle lidé jsou rozhodně zajímavými osobnostmi s ambicemi a nejspíš budou hodně inteligentní, už jen proto, že museli zvládnout jazyk. Ale závidět jim nemusíme. Jedině v případě, že my sami máme cíl, ale bojíme se za ním jít. Což ovšem nemá se školou nic společného.

Jestli vás táhne anglická literatura nebo zahraniční management či cokoli dalšího, můžete směle využít jednu z našich nadací, nabízí se třeba Nadace Zdeňka Bakaly, Nadace Havlových, Vize 97, Nadace Sophia, Nadační fond manželů Krskových, ale i zahraniční stipendijní programy, a podívat se tak třeba i na Harvard. V cizí zemi se člověk obohatí o jiný přístup mezi novými lidmi k sobě samému i k druhým a posune se dál ve svém myšlení.

Znalost českého rybníčku je ale k nezaplacení, až budete posílat životopis do domácí instituce a škemrat o práci. Každá věc je prostě dobrá, a pokud víte, že ji využijete, jděte si pro ni, ať už je jakákoli. Nezáleží na tom, jak moc slavnou školu jste studovali. Jde o to, proč jste se právě tu vaši školu rozhodli studovat.