Kdo je záhadný pan Šafrán?
Píše se rok 2026. Při rutinní obhlídce hranice zachytí hlídka Z87 v dešti něco, co neměla slyšet. Poručík McGonagel ve slévárně vyslechne dvě postavy v pláštích. Kdo je záhadný pan Šafrán? A jaké spiknutí se v tomto postapokalyptickém světě právě dává do pohybu?
Stala se mi podivná věc…
Nedávno, když jsem byl na obhlídce hranic, zda se k nám už neblíží turecká armáda, stala se mi velmi podivná věc. Bylo to v jednom malém městečku s názvem Albrechtice, které leží nedaleko hranic s Polskem.
V ten den nebylo dobré počasí, pršelo, až se lilo, a nikdo nevěděl, kam a kdy pojedeme. Přesto jsme do Albrechtic dorazili. Můj řidič se rozhodl, že půjde na louku, kdežto já jsem zamířil přímo do opuštěného městečka, které kdysi bývalo plné života ještě před Velkou Covidovou Válkou.
Nyní už bylo vše opuštěné: zplundrované cesty, cedule s nápisem „Zavřeno“ a polorozbořené tovární haly, kde se dříve vyráběly průmyslové výrobky. Po půlhodině cesty, kdy déšť stále nepolevoval, jsem procházel kolem tovární haly, která měla rozbořenou zeď. Vešel jsem dovnitř, abych unikl dešti, a posadil jsem se u polorozbořené zídky u slévačské haly, která měla ještě kus střechy.
Chvíli jsem seděl a odpočíval, když tu jsem v uličce za sebou, kterou dříve používali svářeči, zpozoroval dvě podivné postavy. Stály ve stínech a měly tmavé, dlouhé pláště. Vypadalo to, že se o něčem radí. Přistoupil jsem nenápadně blíže a poslouchal. Nebylo slyšet vše, ale to, co jsem vyslechl, bylo vskutku hororové.
Kdo je záhadný pan Šafrán?
Ta první postava vyprávěla, že nějaký pan Šafrán – asi místní boss – pro krejcar nezná bratra. Opakovala to několikrát, takže to muselo být důležité. Dokonce je to prý i všeobecně známo. Což už musí něco znamenat, když je známo, že pan Šafrán skutečně pro krejcar nezná bratra.
Nezůstalo to ale jen u tohoto skandálního sdělení. Rozhovor pokračoval a směřoval stále víc do katastrofické až trestně-právní roviny. Následovalo toto: „Nejenže je známo, že pan Šafrán pro krejcar nezná bratra, ale dokonce,“ podle výpovědi těch postav, „včera kvůli korunce skočil hlavou do hrnce!“
No považte, do hrnce a po hlavě! To už mě téměř jímala mrákota, ale nemohl jsem nic dělat, musel jsem vyslechnout rozhovor až do konce. Neznámý muž pokračoval: „Tedy nejenže je známo, že pan Šafrán pro krejcar nezná bratra a že včera kvůli korunce skočil hlavou do hrnce, ale přímo ze čtrnáctého patra!“
Rozumíte, z takové výšky, to prostě člověka otřese. A nebyl jsem sám, kdo to špatně vstřebával. I ta druhá postava se zakymácela, poklesla v kolenou, chytla se zábradlí a vypadala přímo otřeseně. Přesto se druhý neznámý ve tmě zmohl na otázku, která se zdála být k této hororové tragédii patřičná. Zeptal se: „A co na to soused?“
Postava v plášti, která celou tuto tragickou příhodu vyprávěla svému společníkovi, se zachmuřila a odpověděla: „Soused na to řekl: Člověče, vy jste vadný, to nemáte strach o mozek?“
Ano, to byla správná odpověď, vzhledem k tomu, že pan Šafrán pro krejcar nezná bratra a dokonce kvůli korunce včera skočil do hrnce, a to z čtrnáctého patra. Velice patřičná odpověď k takové situaci. Nemohl jsem se dočkat zakončení tohoto příběhu. Co na tuto dobře artikulovanou kritiku pan Šafrán odpoví? Bude se bránit? Či přijme odpovědnost za své neuvážené činy? Zaposlouchal jsem se do šumu deště a zřetelně jsem rozeznál hlas postavy, která řekla: „Pan Šafrán na to odvětil: Nemám žádný.“ Trefné, úderné a absolutně vystihující situaci. Pan Šafrán nemá žádný. To asi nikdo nečekal, ale dávalo by to smysl.
Vysoukal jsem se ze svého úkrytu a prchal ztichlými ulicemi zpět, až se za mnou prášilo. Stále pršelo a pršelo, až se lilo tak silně, že se vozka musel ptát svého spřežení na cestu: „Kam, koníčci, kam pojedeme?“ Nevěnoval jsem již těmto úkazům pozornost. Nedaleko ode mě se bývalá tovární hala na vypalování keramiky s pecemi zřítila, na což reagovalo místní sdružení hasičů výkřikem „Pec nám spadla!“ a rozezněla se siréna.
Pelášil jsem dále zpět k vozu a doufal, že tam najdu už i řidiče, který předtím šel na louku. Jen co jsem tam dorazil, věděl jsem, že něco není v pořádku. Řidič přibíhal z luk a za ním se řítilo pět ježibab na koštěti. Bylo to skoro jako celé hejno! Nehodlal jsem analyzovat, která z nich má jedno oko nebo ucho, a rovnou jsem nastartoval kabriolet a s otevřenými zadními dveřmi zacouval, aby řidič mohl naskočit.
Skřípění pneumatik na mokré vozovce přehlušilo hluky okolí a ujížděli jsme zpět do bezpečí. Cestou jsme si s řidičem říkali, že jestli jsou takové věci u nás možné, tak už bychom mohli potkat i dívku na koštěti, nebo by snad i prase mohlo létat, kdyby mělo křídla.
