Vzpomínka na Paříž

Už je to vlastně skoro měsíc, kdy jsem absolvovala v rámci rodinné sešlosti poznávací výlet do jednoho z nejkrásnějších měst vůbec. Když se řekne Paříž, většině z nás se vybaví obrázek Eiffelovy věže, chuť francouzského vína, typických sýrů a nezaměnitelné chuti pečiva a kávy. Francouzi jsou typičtí tím, že neustále někam chvátají, hovoří v příjemných tamějších kavárničkách a mají stále o čem diskutovat. Paříž jsem navštívila poprvé před šesti lety na střední škole, proto, když jsme se shodly se sestrami, že mamce splníme sen, vůbec mi nevadilo, že se tam vrátím, ba naopak. V Paříži na vás totiž vždy čeká něco nového, něco, za čím se i příště můžete vypravit.

První dojmy

Cesta autobusem je pro mnohé nepředstavitelným cílem, ovšem já usínám za hranicemi. Nikoliv ale za hranicemi České republiky, ale města, ze kterého vyjíždíme. Řidič Karel a Karel, jak jsme je ihned všichni pojmenovali, příjemní spolucestující a paní průvodkyně vytvořili pohodovou atmosféru a cesta nám rychleji utekla. První zastávka byla na poslední české čerpací stanici, kdy si moje mamka šla do MC´Donaldu koupit párek v rohlíku. Jak mnohé z vás jistě překvapím, neuspěla. Záhy nás překvapila otázkou, jestli za hranicemi Německa bude hned Paříž. Já i sestra jsme si daly sluchátka do uší a nechaly se unášet do neznáma, ovšem s jasným cílem. Průvodkyně se věkem shodovala s naší mamkou. Proto čekala, že výlet bude ležérní a pohodový. To jsme se ovšem spletli, a všichni! Průvodkyně sršela vtipem, ke každé památce pronesla poznámku, kterou oživila historií města a na základě jejích dalekosáhlých zkušeností s pochodem mezi pamětihodnostmi jsme nepromarnili ani minutu našeho drahocenného cestovatelské­ho času.

Výstup na Eiffelovku

První památka, která nás čekala, byla slavná dominanta města, Eiffelova věž. Mamka se nejvíce bála toho, že to bude vysoko a že vyjede maximálně do druhého patra. Po hodinovém čekání, kdy strachy ani nepípla, se nechala přemluvit a myslím, že nelitovala. Jelikož nám zrovna přálo počasí, výhled ze třetího patra na všechny domy, stavby a památky byl dechberoucí. Tento den nás po dlouhé a náročné cestě čekala ještě prohlídka města a plavba po Seině. Večer jsme se všichni z posledních sil ubytovali v hotelích typu Formule 1. Do pokoje jsme se dostávali za pomocí vyťukaní kódu, který jsem si ještě první den nepamatovala. Ovšem – mamka ho na mě zakřičela přes celou chodbu, fajn, že naši spolucestovatelé nebyli dychtiví zloději.

Verseilesské zahrady

Druhý den byl nejhezčí a zároveň nejnáročnější. Výlet na okraj města do Versailles ve mně zanechal po letech nostalgický dojem. Doslova kilometrové fronty se tvořily už od rána, ale prohlídka zámku a versailleských vyhlášených zahrad stála opravdu za to! Úžasná zákoutí, altány, jezera a sochy nejdou ani popsat. Svou krásou a důstojností zářily na dálku a Francie může být zcela právem pyšná na tuto památku. Konečně se umoudřilo počasí a my jsme mohli schovat deštníky a promočené nohavice začínaly pomalu usychat.

Sacre Coeur a noční Paříž

Když jsme dojeli do čtvrti, kde se nachází slavná bazilika Sacre Coeur, věděla jsem, že toto místo je favoritem dne. Sice jsem neviděla snad nikdy pohromadě tolik lidí, ale historie této skvostné památky mě uchvátila a okolní krajinu s výhledem na celé město mám stále v živé paměti. Tento den jsme ještě absolvovali hromadnou večeři, kde nás pohostili kachnou na pomerančích a ujížděli naproti noční Paříži. Za půl minuty jsme vyjeli do 59. patra nejvyššího místního mrakodrapu, abychom spatřili blikající Eiffelovku a ostatní noční panoramata Paříže. Večer jsme zalehli v pozdních hodinách a těšili se na poslední den. Mamce už docházely síly, ale paní průvodkyně byla stále svěží.

Za deštivého počasí jsme ráno dorazili k muzeu parfémů, kde jsme se dozvěděli, jak a z čeho se vlastně vyrábí všechny známé i neznámé vůně. Naši mamku ale déšť nezastavil, vytáhla z batůžku žlutou pláštěnku, kterou ve frontě do muzea na výstavu von Gogha bavila všechny čekající. A že to tedy byla fronta! Čekal nás poslední oběd a poslední zastávka – katedrála Notre dame. Chrám matky boží nás překvapil svou gotickou krásou. Chvíli jsme si jen tak sedli do lavic a vnímali a vdechovali starodávnou atmosféru.

Z deště do deště

A nastal čas odjezdu! Déšť si ani tehdy nedal pauzu. Vypadalo to, jako by Paříž plakala, že odjíždíme, ale na krajíčku jsme spíše měli my. I když to bylo opravdu náročné, přes všechny fronty, neustálé čekání a přemisťování jsme výletu nelitovali a těšili se, až uklidíme deštníky. V Budějovicích na nás ale čekala deštivá obloha. Jak typické, že? Samozřejmě jsem usnula a místo vysokých budov, věží, bazilik a památek na mě čekal pohled na místní panelové domy. Vím, že bych do Paříže jela i potřetí, protože- jak jsem říkala, vždy tam na vás čeká něco dalšího, co vám toto krásné město může nabídnout!