Okénko studentské poezie: Ondřej Fidler

Krev a meč

A teplá krev stéká po kameni dolů.
Sedí dívka hrajíc si s vlasy.
Tohle nebyla oběť bohů.
Oni nechtěli lámat jejich lásku, jako klasy.

A krev stéká po kameni dolů.
Tohle jim nepřál nikdo z bohů.
Rozetnout něčí srdce vedví.
V tomhle tom to přece netkví.

A tuhnoucí krev stéká po kameni dolů.
Tohle nebyla vůle ani jednoho z bohů.
Roztrhla se jim duše.
Nikdo ji již nezcelí.

Proletěla jimi, jak šipka z kuše.
Oni však nebyli vůbec zbabělí.
A krev na ostří tuhne stále.
Dívka si uvědomí, že se již
neukáže na žádném bále.

Jediné, co ji čeká teď.
Bude rychlý ostrý sek.
,,Však to zabolí jen maličko.
A odkutálíš se mi hlavičko.“
,,Naše krev pak v jednu splyne.

Nechť náš kat sám v pekle zhyne.“
,,Pohřbí nás snad spolu, však?
A navždy budeme spolu pak.“
Krátký hvizd protne vzduch,
A pak už jen duté buchy, buch.

Láska byla velké kouzlo.
Avšak sňatek tajný byl.
Jedné kryse slůvko uklouzlo.
A tím je oba zahubil.