„Nejpříjemnější pro mě je to, jak se lidé usmívají,“ říká Matouš Vinš

Připravoval ses předem nějak na cestu?

Má jediná zásadní příprava spočívala v tom, že jsem se sešel s kamarádem, který na Srí Lance před dvěma lety strávil dva měsíce. Poradil mi víceméně všechno, co je k takové cestě potřeba, a navíc mi předal kontakty na své kamarády, kdybych se náhodou ocitl v nouzi a potřeboval pomoct.

Cestuji jako digitální nomád – výlet do tepla pro mě není dovolená, ale jen změna pracovního prostředí. Průměrně 3–4 hodiny denně píšu a odesílám hotové články do redakcí, pro které v ČR pracuji. Do toho zde na zakázku točím několik cestovatelských videí, a samozřejmě fotím fotky jak do článků, které určitě budu psát, tak i v rámci své volné tvorby. I proto cestu plánuji hlavně podle potřeb práce. V praxi to znamená, že se vždy na pár dní usadím někde, kde se mi opravdu líbí a mám tu klid na psaní, a do toho podnikám kratší výlety po okolí.

Ubytování zásadně řeším až na místě, už jenom proto, že se díky tomu dostanu zhruba na 50% ceny nejlevnějších penzionů, které jdou zamluvit přes internet. Za prvé proto, že se tu dost smlouvá, za druhé pak i proto, že ty nejlevnější domy s pokoji pro hosty prostě internet neřeší, nebo to neumí.

Co přesně znamená být digitální nomád? Můžeš to trochu přiblížit?

Digitální nomád je kdokoliv, komu k práci stačí jen notebook/tablet a telefon (nejčastěji se to týká grafiků, programátorů, webdesignerů, copywriterů…), a místo toho, aby do zahraničí jezdil na dovolenou, jezdí tam pracovat. Získá díky tomu mimo jiné vyšší produktivitu a více inspirace, a pokud takto navíc vyrazí do levnější země, než ze které mu proplácí faktury, může dost výrazně ušetřit.

Srí Lanka je ideálním příkladem – pokud vím jak na to, naobědvám se za dvacku a příjemné ubytování seženu za 200 Kč/noc, a to cestuji sám (platím vždy za pokoj pro dva).

Digitální nomádství je pro mě jedním z největších přínosů globalizace, a také se stává čím dál oblíbenějším stylem života. Někdo takto cestuje celý rok, někdo vyrazí třeba jen na měsíc. Závisí na tom, co komu vyhovuje.

Co tě jako první překvapilo, když ses tam dostal?

Horko. A to i přes to, že jsem ho čekal, a že jsem několik hodin před příletem na Srí Lanku procházel rozpálené Abú Dhabí. Zrovna jsem se ale trefil do večera, kdy vlhkost dosahovala 100% a teplota asi 28°C, což je pro Evropana v listopadu celkem slušný šok.

Bylo těžké se domluvit s místními? Nebo v nich ještě něco málo zbylo od dob, kdy byli pod nadvládou Britského impéria?

Anglicky mluví skoro všichni. Ne nijak zázračně dobře, ale nikdy se mi nestalo, že bych se ohledně základních věcí nedorozuměl. A když třeba neví, jak se řekne některé velké číslo, napíšou ho do kalkulačky nebo na papír. Jen když jsem týden dobrovolničil na malé farmě v horách, zrovna jsem narazil na kolektiv lidí, kde anglicky uměl jen jeden člověk, a dorozumívání s ostatními byla celkem sranda. Ale vždycky jsme to nakonec nějak zvládli.

Jaký je typický den zdejších obyvatel? Liší se nějak specificky od toho našeho českého?

Nevím, jak je to ve městech, na vesnici se ale liší celkem zásadně. U nás už klasický „hospodářský“ život téměř vymizel, tady je to naprosto běžné. Je důležité si uvědomit, že denní režim tu hodně ovlivňuje počasí (například v listopadu a části prosince pravidelně každé odpoledne prší), a poloha vesnice. U moře potkáte spoustu rybářů, v horách zase mnoho lidí pracuje na čajových plantážích. Vstává se tu před úsvitem a spát se chodí kolem deváté. Dá se říct, že zde nikdo nikam nespěchá (tedy krom řidičů autobusů), a lidé si při práci často dělají přestávky. Když jsem tu viděl prvního člověka plivat, myslel jsem si, že plivá krev. Jenže tady téměř všichni žvýkají betel, takže mají vtipně červené zuby, jazyk, a samozřejmě i sliny.

Kdybys porovnal ceny u nás a ceny na Srí Lance, vidíš v tom nějaký rozdíl?

Srí Lanka je o dost levnější. Stačí přestat být turistou, a nakupovat jako místní. Oběd za dvacku už jsem zmiňoval (pořádná porce rýže a několika druhů curry zeleniny), „king cocount“ za pět korun, mango a avokádo maximálně za deset. A třeba vlaky i autobusy jsou v podstatě úplně zdarma. Za 30 kilometrů zaplatíte třeba 4 koruny. Stačí přestat věřit taxikářům, že autobusy jsou drahé a pomalé.

U většiny věcí navíc můžete smlouvat – občas se mi podařilo cenu stáhnout na méně než polovinu. Obchodníci se pak sice tváří dost naštvaně, jenže kdyby platil místní, zaplatí úplně stejně. Cizincům se snaží ceny velice často napálit co nejvyšší, v jejich očích jsme bohužel strašně moc bohatí už jenom proto, že jsme sem přiletěli.

Schází ti tam něco zásadního? Třeba styk s Čechy?

Zrovna styk s Čechy mi nechybí ani trochu. Je jich tady totiž až neuvěřitelně hodně. Obvzlášť v horách jsem vlastně nepotkával skoro žádné jiné cizince. Jediné, co mi vážně chybí, je káva. Za poslední rok jsem se naprosto zamiloval do tajů výběrové kávy a z jejího pití jsem si vytvořil denní rituál. Tady krom hnusného Nescafé kávu v podstatě neseženeš. Ale zase tu mají čaj…

Jak bys popsal neznalcům srílanskou kulturu? Je něčím typická a liší se nějak od kultury české či slovanské?

Nejtypičtější je asi její obrovská pestrost a barevnost. Mísí se tu buddhisté s hinduisty, muslimy a křesťany, sinhálci a tamilové (dvě různé etnické skupiny), a v přístavních městech ještě často Číňané a potomci evropských kolonizátorů. Buddhismus je sám o sobě neuvěřitelně barevné náboženství, a jeho vlivy se tu projevují asi nejvíc. Lidé tu mají úchylku na blikající světýlka, různé barevné papírové řetězy, ozdoby a barevné obrázky Buddhů.

Jídlo se tu hodně podobá indickému – základní složkou je rýže, chilli a kokos. I k snídani většinou dostanete „rice & curry“. A k tomu samozřejmě dostatek tropického ovoce, nejčastěji banány, kterých tu můžete koupit snad 10 druhů.

Kdybys měl vybrat tři zážitky z tvé cesty, které tě nejvíce ovlivnily anebo převapily, které by to byly a proč?

Nádherným zážitkem byla cesta vlakem z Kandy do Elly. Železnice zde po prudkých úbočích mezi čajovými plantážemi pomalu stoupá až do téměř 2000 metrů, a vlak tak nabízí naprosto úchvatné výhledy. Sice málokdy přesáhne rychlost 15 km/h, vůbec nikomu to ale nevadí.

Naprosto mě dostal mladý kluk, který si v Elle buduje vedle svého domku malou kavárnu s výhledem na starý obloukový most. Všiml si, že zde turisté často čekají na vlak, aby ho mohli vyfotit, tak si vymyslel, že jim dlouhé čekání zpříjemní. Když jsem k jeho domku naprosto náhodou (také jsem hledal vhodný výhled na most) přišel, zeptal se mě, odkud jsem, a pak na mě spustil: „Dobrý den, jedna, dva, tři, děkuji…“ Naprosto mě tím odzbrojil. A pak jsem dostal židli, čaj, a mohl jsem v klidu pod střechou psát, dokud jsem neměl vlak vyfocený. Zaplatit jsem mohl, kolik jsem uznal za vhodné, a odcházel jsem úplně nadšený.

No a zatím největší zážitek je asi surf. Zaplatil jsem si lekce a poprvé v životě zažil, jaké to je jezdit na vlně. Zatím jsem v životě nezkusil tak super sport. Je to sice neuvěřitelná dřina, ale ten pocit stojí za to!

Pro tebe jako fotografa to musí být jako ráj na zemi. Už se nyní chystáš někam jinam, do jiné země? Kam bys rád?

Já obecně bez cestování nemůžu žít. Sice miluji svou rodnou zem (neznám krásnější místa než například Mikulov nebo noční Prahu), ale párkrát do roka musím někam alespoň na týden zmizet. Už teď plánuji, že bych si ještě na kus zimy zaletěl někam do tepla, ideálně asi do Thajska nebo Indonésie. V roce 2015 se chci konečně znovu vrátit do Skotska, a také trochu procestovat jižní Francii, Španělsko a Itálii. A příští zimu si plánuji zařídit tak, abych s úderem prvních ranních mrazíků odletěl do tepla a vrátil se až na jaře. Peru i další země Jižní Ameriky samozřejmě zůstávají na seznamu, mým dalším snem je pak Nový Zéland.

Dokážete i vy ostatní opustit vaše všednosti a ze dne na den vyrazit někam na delší dobu pryč?

„Není na tom nic těžkého. Stačí přestat hledat důvody, proč to nejde, a raději vymyslet, jak to udělat. Znám celkem dost lidí, kteří mají rodiny, děti, hypotéky… A přitom cestují každou chvíli. Ani já nejsem ničím výjimečný, celé je to jen a jen o prioritách," zakončuje Matouš.

Více o něm, ale i jeho cestách se můžete dozvědět na: www.matous-vins.cz

Rozhovor vyšel ve spolupráci se strakonickým Maximem.