Neandrtálové s iPhonem

Žijeme v převratné době, jak se každý den ujišťuji při chůzi po ulici. Překonali jsme pandemii smrtelného viru, zvládli jsme vytlačit Ruského agresora a mezi lidmi se šíří dobrá, optimistická atmosféra, plná zdraví a pohody, kterou všichni mají ze skvělé vakcíny.

Nešvary jako korupce, udavačství, lhaní, pomluvy, masová střelba, vraždy, organizovaný zločin a krádeže jsou u nás již věcí minulosti. Alespoň tak to říkali, v té krabičce, která jako jediná, má u nás právo se vyjadřovat – myslím, že se to jmenuje „Česká Žvanilovize“ nebo něco takového.

Protože už delší dobu nedokáži ve Žvanilovizi najít nic sebeméně zajímavého, začetl jsem se do zahraničních článků, kde ještě najdete nějaké reálné intelektuální myšlenky. Zaujala mě zajímavá definice od spisovatele Tobyho Roggerse na jeho SubStacku – jednalo se o termín „Neandrtálové s iPhonem“.

Když jsem dočetl článek, šel jsem se ven projít a rozjímal jsem „Hm, neandrtál s iPhonem, kde já jsem to v Čechách už jenom viděl?“. Nastoupil jsem do tramvaje, rozhlédl se kolem, kde byli všichni zabořeni čumákem do displeje a uvažoval jsem dále – „Neandrtál s iPhonem, kdo to sakra jenom může být?“. 

Potom co jsem vystoupil, zahlédl jsem dvě holky, jak kroutí zadkem před budovou a na závěr pošlou pusu do zdi. To mi přišlo zajímavé, že by tím snad něco sledovaly nebo vysílaly nějakou zprávu přímo pro mě? Určitě měli jenom volnou chvíli, protože hned šli ke zdi, zvedli telefon a se zabořeným čumákem do displeje si prohlíželi, jestli to vypadá dost Instagramově. Patrně nevypadalo, protože se rozhodly udělat další kolečko. Tohle asi nebude ono. 

Jak jsem šel dál, nemohl jsem se rozhodnout, kterou cestou jít. Přišel jsem ke stojícímu pánovi na zastávce a zeptal jsem se ho, jestli náhodou nezná nějakou restauraci, která by byla poblíž. Vypadal z této komunikace velmi zmateně, chvíli vypadalo jako by nemohl uvěřit, že na něj někdo promluvil a potom se pokoušel zamyslet. Asi se mu to příliš nezdařilo, protože začal překotně vydávat zvuky, které jsem dešifroval, že patrně neví ale určitě to může najít na mapách. Požádal jsem ho tedy, zda by mi to našel a asi po 5 minutách, kdy se konečně povedlo lokalizovat naši polohu a najít restauraci, která měla být blízko, se mě pokusil navigovat. Chvíli otáčel mobilem a následně mě instruoval, že by to měla být ta napravo, ne, počkejte, vlastně opačná strana, omlouvám se. Půjdete rovně, pak doleva a tam ji najedete. Následoval jsem jeho instrukce a když ani po 500 metrech žádná restaurace nebyla, rozhodl jsem se jídlo raději oželet.

Zahlédl jsem cestou ještě pár případů, jak nějaký šílenec mluví do kamery v telefonu za chůze a na obrázku se mu ukazuje slečna v noční košili nebo pána s tyčkou, na které má telefon a vystrkuje ji před sebe a zvláštně se culí. Kdo ví, třeba měl nějakou nemoc nebo měřil dopravní stavby, těžko říct.

Když jsem prochodil město, odhodlal jsem se jít večer do klubu na hudební představení. Byla to zrovna super populární americká kapela, to si užiju, říkal jsem si. Hned po vstupu, jsem zamířil do kotle a čekal na pořádnou akční podívanou. Jaké bylo moje zklamání, když i přes největší pecky od kapely, se většina publika vrtěla tak, aby se neřeklo, neustále se dívala kolem, jestli se někdo dívá, zda nedělají něco špatného nebo něco, co by mohlo ohrozit jejich pozici (takzvané moderní status signaling) a v největší eufórii vytáhla nad hlavu telefon a s největším zadostiučiněním začala natáčet, jako by to ještě nikdo v životě neviděl a musel prostě vidět první video na světě téhle kapely. Nechci lidem brát iluze ale posílání fotek a videí kapel bylo cool asi tak před 10 lety, když začínalo YouTube a Instagram. Taktéž dnes už má smartphone skoro každý, sice nemáme kde bydlet, pracovat ale to sem teď nemusíme tahat. 

Přes všechny tyto úžasné zážitky, jsem nezjistil, co konkrétně autor myslel termínem „Neandrtál s iPhonem“. To přeci nemůžou být lidé u nás, ti mají iPhone v ruce jen občas, někdy mají taky Samsung nebo Huawei.

Asi tím myslel někoho jiného. Musím se na to někdy zeptat na Twitteru nebo na Redditu, protože veřejná komunikace je u nás od covidu zakázána. Jak lehčí to bylo dřív, když se člověk nemusel bát, že urazí blbečky jenom tím, že myslí. Ach, ty krásné časy.

Alespoň víme, že Neandrtálec s iPhonem se u nás zdá se často neobjevuje. Maximálně, jednou, dvakrát za 10 let. Jak by taky mohl, když máme tak skvělý pořad Etika od Ladislava Špačka. To by se u nás nemohlo stát. S touto spásnou myšlenkou, jsem opustil toto velkoměstské intelektuální kolbiště a vydal se na zpět, protože se již sešeřilo a bylo třeba jít spát.