Ze života zastupující šéfredaktorky aneb Cesta časopisu

14. října, zhruba deset hodin před plánovaným prodejem našeho „veledíla“

Vytáčím číslo do tiskárny, abych se ujistila, že všechno probíhá hladce.

„Dobrý den, tady JU Magazín, kdy si můžeme zítra vyzvednout balíky s tiskem?“

„Jooo to ste vy, dobrej večír, noo myslim, že tak nějak po obědě by to mohlo bejt, ještě nemáme hotovou vazbu, víte… Stavte se ve dvě, jooo?“

Krůpěje studeného potu mi vyrazily na čele, třes v rukou a jedno velké: „Cože???“

V několika vteřinách mám jasnou vidinu katastrofického scénáře, jak ve tři odpoledne stepuju před univerzitou s třemi dvacetikilovými krabicemi časopisů, které si už nemá kdo kupovat, protože všichni se rozutekli domů nebo na kolej.

Po mojí zděšené reakci byl naštěstí pán z tiskárny natolik empatický, že mě rychle začal ujišťovat, že se to teda pokusí nějak zařídit, ale nic neslibuje. S rozpaky jsem položila telefon a kontaktovala našeho šéfredaktora Martina do německého Rostocku a podala hlášení o „novinkách“. Muselo to na něj dost zapůsobit, protože za cenu, že provolá svoje týdenní kapesné, ještě jednou volal tiskárnu s tím, ať je časopis v osm ráno hotový – i s vazbou. Nevím, co jim řekl, ale zařídil to skvěle.

15. října, 8.03, sychravý vzduch a mlha

Házím do igelitky nachystanou kasičku z minulého prodeje a letím po schodech dolů před barák, kde už čeká náš grafik Michal. Mám tři minuty zpoždění.

„Máš kasičku?“ ptám se místo pozdravu. Ukazuje mi menší plechovku s obalovanými arašídy v medovém těstíčku z Tesca.

„Mám, ale nejdřív musíme sníst to, co je uvnitř. Byly nejlevnější…“, vysvětluje Michal a nabízí mi podivné rozdrobené kuličky.

„Když já jsem snídala…“, pokouším se z toho vykroutit, ale marně.

„No jo, ale přece to nevyhodíme, ne?“ Přitakávám, a než dojdeme na takzvaný Palačák, kde nás má autem vyzvednout kamarádka Míša, plechovka je skoro prázdná a já mám takovou divnou pachuť v puse.

8.30, Palackého náměstí, mlha se pomalu rozpouští

„Míšo, já bych ti jako fakt za to zaplatila, ale nemám z čeho. Tady je to všechno takový spíš dobrovolný – pro dobrej pocit a tak,“ konstatuji jakoby na omluvu a zapínám si pás.

„Prosím tě, v pohodě, kdybych nechtěla, tak to nedělám,“ mávne rukou Míša. Pro dnešní den plní funkci dopravce a dobrovolného prodejce, oželila kvůli tomu dvě přednášky. Vyťukávám do navigace cíl cesty a vypočítávám, jestli na univerzitu stihneme časopisy zavézt včas.

Blížíme se k cíli, chvíli hledáme správný vchod do nízké prosklené budovy a pak vnikneme s Michalem dovnitř, do provozu, kde není slyšet vlastního slova. Řídíme se ukazatelem „Kancelář“. Odpovědný pán už na nás čeká rozesmátý se slovy „Aaa, tak tady máme ty studentíky.“ Přeměří si nás pohledem a povídá: „A kdepak máte paní učitelku? Čeká venku, co?“ zamrká.

Michal vypadá na osmnáct, já bez dvou na dvacet, pípneme: „Ale my tu nemáme paní učitelku, my jsme tu sami.“

Strčí nám teda s jistými obavami dodací list na podpis a pošle zřízence, aby naložil paleťákem tři těžké krabice do auta.

9.00, parkoviště u menzy

Míša bezradně kroutí volantem a pokouší se zaparkovat mezi dvě auta tak, abychom se dostali ven. Ufff, tak tohle klaplo, říkám si. Stíháme. Teď ještě zbývá vyřešit, jak dostat ty proklatě těžké krabice z auta ven. Michal je drobné postavy, ale činí se, a já vzpomínám na dávná léta v posilovně a zalituji, že už je tomu dávno, co jsem naposledy zvedala činku. Nakonec se nám nějak podaří dovléct krabice do menzy a knihovny, kde už na nás čekají dobrovolníci z redakce i mimo redakci.

9.15, přízemí Akademické knihovny

Chystáme stoly, přejeme si vzájemně hodně štěstí a kolem se pořád motá Vašek z rádia K2. Co tady dělá? Je mi to divné, ale říkám si, je přece všude, tak proč by nemohl být tady, že? Vůbec mě nenapadlo, že přišel také na pomoc s prodejem. „Fakt? Ty jdeš taky prodávat? To vůbec nevím…“ divím se.

„No jasně, to si jako myslíš, že tady jen tak votravuju, nebo co?“ říká se smíchem.

Výborně, máme o jednoho dobrovolníka navíc, takže je nás sudý počet a můžeme se vesele rozdělit do dvojic na různá stanoviště – tentokrát jím byla menza, Akademická knihovna, „terén“ kolem univerzity, okolí Přírodovědy a poselství několika čísel se dostane i na Pedák.

9.25, menza, liduprázdno

S Michalem zaujímáme stanoviště v menze. V ranních hodinách není koncentrace lidí příliš vysoká, ale všichni jsme svěží a odpočatí, takže prodej začíná jedna radost. Několikrát za dopoledne lituju, že nemůžu být na dvou místech najednou, takže zběsile pendluji mezi Akademickou knihovnou a menzou, z čehož nemá radost Michal. „Sám tu nevypadám moc důvěryhodně, musíme tu bejt aspoň dva!“ stěžuje si a já ho plně chápu.

11.00, menza, dav se valí na oběd

V jedenáct zavaluje menzu dav proudících a hladových lidí. Věřila jsem, jaká to bude příležitost, ale mělo mě napadnout, že v tu chvíli lidi zajímá víc oběd než nějaký časopis. Vybavuji si Maslowovu pyramidu potřeb – ano, první jsou fyziologické potřeby.

Skupinky studentů jdoucí z oběda se zvědavě dívají na náš improvizovaný stoleček, sem tam se někdo zastavuje, časopisy z krabice ubývají docela rychle. „Počkej, nemůžeme tak rychle prodávat, pak ve špičce ve dvanáct nám nic nezbude,“ obává se Michal.

„Neboj, ještě máme celou krabici v autě,“ ubezpečuji Michala, „buď bez obav…“ Napadá mě, čeho se víc obávám já – jestli toho, že se všechno prodá, nebo naopak neprodá.

13.00, menza se vyprazdňuje

Kolem jedné nám všem začínají ubývat síly. Stokrát opakované věty, v kasičkách chrastí těžké drobáky, mám hlad a žízeň a snažím se tvářit mile. Menza se pomalu vylidňuje, přesouváme se do Akademické knihovny. Jsem zklamaná z reakcí některých lidí, kteří nechtějí o nějakém studentském časopisu ani slyšet. A taky z lidí, kteří si myslí, že jsme nějací najatí brigádníci, kteří za to dostanou zaplaceno.

Naopak mám radost z toho, že spousta studentů i učitelů se u našeho stánku zastaví na kus řeči, chtějí se o nás něco dozvědět, časopis se jim líbí. To potěší, ani nevíte jak – že naše snaha nepřichází vniveč. Hřeb toho dne byla ale návštěva toho nejvyššího z nejvyšších, totiž Libora Grubhoffera. Jeho reakce byla velmi pozitivní a zakoupil si tři výtisky.

15.00, menza – nikde nikdo, knihovna – přelidněno, dobrovolníci přicházejí o hlas

Po šesti hodinách prodávání jsme na pokraji našich sil. Komunikační schopnosti klesají, nemáme energii a kvůli únavě nevypadáme moc reprezentativně. Podepsal se na tom i doznívající stres kolem uzávěrky a menších zádrhelů s tiskárnou. Ve tři sklízíme stoly, skládáme zbylé časopisy do jedné krabice spolu s chrastícími kasičkami a polomrtví se ploužíme domů odpočívat.

16.00, dobrovolníci spí, odpadá tisková konference

Ve čtyři hodiny po perném dni přicházím na pokoj a pomalu vstřebávám všechny události dnešního dne. Teprve teď si uvědomuju, že jsme opravdu prodali většinu čísel, že vlastně všechno probíhalo podle našich představ a na stole mi leží vizitka od rektora. Že nám dnes pomáhala spousta ochotných dobrovolníků, bez kterých by to nešlo. Že jsme si mohli popovídat se sympatickými lidmi, kteří se zajímají o to, co píšeme, a že jsem vděčná za dnešní den, protože se opravdu všechno povedlo. Tak tohle chce oslavu, říkám si. Obvolávám redaktory s návrhem na menší tiskovou konferenci v hospodě, ale většina se shoduje na tom, že jsme po dnešku všichni stejně unavení. Dávám jim za pravdu a kolem páté usínám.

Poděkování

Tímto bych chtěla poděkovat všem nadšeným dobrovolníkům, kteří 15. října odsunuli své povinnosti stranou, aby šířili poselství našeho časopisu.

Velké díky za spolupráci, akční přístup a propagaci patří Michalu Klimtovi; Míše Špačkové za prvotřídní dopravní a prodejní služby; Janě Říhové a Janě Honerové za dlouhé hodiny strávené v Akademické knihovně a velmi úspěšný prodej; Markétě Machové a Josefu Němcovi za odhodlání vyrazit na Pedák; Lídě Vlkové, Martinu Hůlkovi, Františku Dolejšovi a Václavu Voskovi za neúnavný prodej v terénu JU a samozřejmě také Martinu Klímovi, který všechno delegoval na dálku a celou distribuci prožíval s námi.