Kavárenské historky dle Ivana Mládka

Jaký jste byl student? A chybí vám studentská léta na vysoké škole?

Na základní škole jsem byl žák vzorný, na průmyslovce průměrný a Vysokou školu ekonomickou jsem prolézal ekonomicky „o prsa“. V prvním termínu jsem zkoušek moc neudělal, ale nikdy jsem neměl žádný děkanský nebo dokonce rektorský termín. A studentská léta mně nikdy nechyběla, protože jsem měl po promoci ještě víc volnosti a legrace. Měl jsem to štěstí, že se mi podařilo živit se na „volné noze“.

Absolvoval jste střední průmyslovou školu strojní a Vysokou školu ekonomickou, což je od jazzu docela daleko. Proč právě jazz?

V sedmnácti letech jsem se do jazzu zamiloval a začal se mu hned aktivně věnovat. Měl jsem z dětství určité základy na housle a kytaru, takže mi nedělalo velký problém se rychle přeorientovat na tenorové banjo. Hrál jsem ve mnoha dixielandových kapelách, některé jsem i sám zakládal.

Možná málokdo ví, že se věnujete i malování. Právě v tomto oboru jste společně s Jaroslavem Myslivečkem zakladateli důsledného antiperspektivismu. Co si pod tím máme představit? Čím se odlišuje od jiných stylů?

Kreslit v důsledně převrácené perspektivě mě poprvé napadlo někdy v roce 1977 při kresbě vlaku pro Mladý svět. Otiskovali mou písničku „Rychlík jede do Prahy“ a chtěli k ní ode mne nějakou kresbičku. Když jsem asi o osm let později dostal nabídku uspořádat v galerii naivního umění výstavu, spojil jsem se se svým kamarádem malířem Jaroslavem Myslivečkem a nabídl mu spolupráci. Jarda měl smysl pro humor a pro recesi a „antiperspektivní obrazy“ začal se mnou realizovat. Já jsem po zájezdech po hotelích vymýšlel náměty a na plátna vytvářel kresbu, Jarda pak ve svém pražském ateliéru dotvářel olejem. Původně se mělo jednat o jednorázový žert, ale když byla naše první výstava překvapivě komerčně úspěšná, v žertu jsme ještě mnoho let pokračovali. Koncem osmdesátých let jsem s kapelou tolik nekočoval a tak jsem se mohl malbě věnovat i sám. Ve dvou stylech jsme pak uspořádali mnoho úspěšných i méně úspěšných výstav jak v Česku, tak i v zahraničí.

V Německu, Švýcarsku, Polsku a nakonec i v USA. Po Myslivečkově smrti jsem s „antiperspektivou“ ještě nějaký čas pokračoval, dneska už se snažím stavět hlavně na legračních námětech a od převrácené perspektivy často upouštím.

V roce 1968 jste na půl roku emigroval do Francie, kde jste se živil hraním na banjo a balalajku v ruských kabaretech. Jaká to byla zkušenost? Přibližte nám to trochu.

Hrál jsem tam výhradně na balalajku po ruských emigrantských klubech. A moje zkušenost? Nikdy nikde jsem nepotkal tolik skvělých lidí, jako v ruské pařížské komunitě. To byli ale všechno potomci ruské inteligence, kterou komunisti po v roce 1917 vyvraždili anebo vyhnali ze země.

Několik let jste dělal zábavné pořady pro různé televize. Co vám to přinášelo/bralo?

Některé naše pořady se povedly, některé ne zas tolik, ale v každém případě jsme při jejich natáčení zažili spoustu legrace. Ale jejich psaní a vymýšlení mi bralo spoustu času. Jen si představte, že jsem každý měsíc musel napsat monology pro Pitkina, Kubu, Kušnírovou a Roubychovou, průvodní slovo pro Plačkovou, scénku, tři písničkové klipy a ještě pro sebe shánět aspoň dvě dobré a málo známé anekdoty. A pak jsem kromě dvoudenního natáčení trávil další čtyři dny s režizérem Burianem ve střižně.

Nechybí vám to trochu? Nebo chystáte opět nějaký pořad?

Po svých sedmdesátinách v roce 2012 jsem se rozhodl dát se pro média do penze, už nechci v televizi ani „vystrčit čumák“. Samozřejmě, že když za mnou po koncertech přicházejí televizní redaktoři, tak před nimi neutíkám anebo se před nimi nezavírám na „tojtojky“ a rozhovor s nimi ochotně udělám. Ale snažím se, aby byl co nejkratší. A jestli mi natáčení nechybí? Možná trochu jo, ale už se cítím být trochu unavený a všechny svoje zbývající síly soustřeďuji na naše četná veřejná vystoupení. A pak chci už dělat jen pro lidi, kteří náš humor chápou a mají nás rádi – a to jsou ti, kteří na nás přijdou, nebo si koupí desku anebo knihu. V médiích se z padesáti procent vnucujete typu lidí, kterým nejsou naše pořady vůbec určeny.

Máte ještě jiné záliby než jazz a malování? Které to jsou? Sportujete? Kde trávíte léto? Jezdíte někam na dovolenou?

Muzika, občasné psaní a malování mi zaberou tolik času, že mi na nějaký sport čas nezbývá. A každé léto je pro náš Banjo Band čistě pracovní. Jezdíme non stop po countryových a rockových festivalech, obecních slavnostech a dalších velkých veřejných akcích. Oddychneme si vždycky v zimě, kdy hrajem jen sem tam pro nějakou firmu anebo v poklidu po klubech.

Přijedete do Strakonic poprvé nebo už jste tady někdy byl? Vybaví se vám něco, když se řeknou Strakonice?

Samozřejmě se mi v prvé řadě vybaví Dudák, jízdní kolo Eska a také jedno z našich prvních vystoupení, které živě přenášel Československý rozhlas. Bylo to někdy v roce 1976…a myslím si, že se dodneška některé pasáže z tohoto pořadu v rozhlase vysílají.

Když se řekne Ivan Mládek, co byste chtěl, aby se lidem pod vaším jménem vybavilo?

Cokoliv kromě Jožina z bažin. Ale toho se asi nedočkám.

Rozhovor vznikl ve spolupráci se strakonickým MAXIMEM.