Kapela Tři sestry slaví třicet let
Punkrocková kapela Tři sestry, která zahrnuje členy - Lou Fanánka Hagena, Ing. Magora, Supici Veroniku, Ronalda Seitla, Zdeňka Petra, Frantu Vávru, Jarouška, Frantu Kacafírka a Rosťu Cermana – zahájila své narozeninové oslavy 21. – 23. května v pražském Braníku. Svoje celorepublikové Radegast turné rozjede ale na dalších jednadvaceti místech a Strakonice tradičně nemine, a to 19. června. „Ve Strakonicích hrajeme rádi. Bývá většinou dobré počasí a amfiteátr je velmi dobrý. Několikrát se nám tam také povedl slušný večírek, protože to bývá v době, kdy míváme narozeniny – já, Ing. Magor, Ronald, Jára Vydra. Takže se zase těšíme,“ říká hlavní frontman Lou Fanánek Hagen.
Třicet let je nejlepší věk, kdy všichni bývají naprosto při síle a nejlepší produktivitě. Jak jste na tom po třiceti letech právě vy?
Každý to cítí jinak. V životě kapely je to ale důstojný věk, protože málokterá kapela se dožije takového věku. Je to znamení, že má fanoušky, protože i ekonomický rozměr pomáhá skupině přežít takhle dlouho. Když se totiž hraje úplně zadarmo, tak spousta lidí je semletá ženitbou, vdáváním v případě žen v kapelách, rodičovskými povinnostmi a nutností shánět peníze pro chod rodiny, což proto amatérské hraní je spíše na obtíž. My se nyní cítíme dobře. Nic nás netrápí, děláme desku atd.
Začínali jste před rokem 1989, jaký je rozdíl mezi hraním v minulosti a nyní?
Rozdíl je obrovský. Teď hrajeme na mnohem lepší aparát. Těžko říct, kdybychom byli stejně tak staří jako Olympic, jestli bychom byli slavní už před revolucí. My to srovnání nemáme. Rozhodně je nabídka a poptávka a nejde o to, jestli je skupina schválená a má povolení od úřadů. Pokud kapela prošla sítem stranických kontrol a ministerstvem kultury a určilo se, že je přínosná pro vzdělání pracujícího, tak kapela hrát mohla. I kdyby na ni chodili dva-tři lidi, bylo to jedno. Splnil se kulturní závazek a komunistický plán a kapela dostala stejné peníze, jako kdyby tam bylo deset tisíc lidí. Z tohohle důvodu mi je ale bližší ta spravedlivá doba volného trhu, která je teď.
Vzpomenete si ještě někdy na váš úplně první koncert?
Nevzpomenu si. Ono jich je několik jakoby prvních a je to takové nostalgické. Hrálo to tak špatně, že snad až do roku 1993–94 jsme vůbec střízlivý hrát nemohli. Pak jsme se sehráli a začalo to být zábavné i za střízliva.
Hrajete s kapelou rádi i cizině?
My jsme hodně přivázáni tady na češtinu, protože zpíváme česky a o věcech, které jsou typické pro Čechy. Myslím si ale, že bychom v široké Evropě našli spoustu posluchačů, protože zpíváme o běžných problémech typu holky, kluci a alkohol. Museli bychom se ale přizpůsobit jazykem, aby tomu rozuměli. Ale to my dělat nebudeme. Takže hrajeme v cizině spíš exoticky, tedy hodně vzácně. Byli jsme dvakrát v Americe, několikrát v Londýně, ale je to hraní hlavně pro krajany.
Kromě hraní jste vydali i vlastní kuchařku, jak jste se k tomu dostali? Vaříte rádi?
Tady v tom případě se kapela rozděluje na tábory vařičů a nevařičů. Já jsem nevařič, k vaření prostě vztah nemám, a hlavní vařiči naopak jsou Ing. Magor, který tu celou kuchařku vymyslel, a kytarista Zdeněk. Ostatní jsme přispěli, čím jsme mohli.
Máte vlastní nadační fond, který pomohl i Martinu Bihárymu zúčastnit se paralympiády v Turecku, kde vyhrál. Co byste rádi dál podpořili?
Tak většinou ty sporty. Ke mně se dostávají lidé, kteří jsou postižení nejčastěji nějak pohybově. I když Martin Biháry je zrovna kombinovaně pohybově a zrakově postižen. I já sám jsem v pohybu jako patron sdružení Skibeck (amputovaní lyžaři), což je podpora tzv. podkolenkám, tedy lidem s podkolení amputací jako mám i já. A to mě naplňuje, když pomáháme těm lidem ukázat, že to lyžování jde i s takovýmhle hendikepem nebo úrazem.
Na svých koncertech i při turné hrajete s různými kapelami. Se kterými se vám hrálo nejlíp?
My hrajeme většinou s podobnými kapelami, neboť naše země je malá a na některé už jsme si prostě zvykli. Na letním turné s námi tradičně hraje Doctor P.P., MZH, E!E a na takové ty větší naopak jezdí Horkýže Slíže ze Slovenska, kdy se z toho vždycky stává taková mezinárodní túr, kdy bývá hodně našlapáno. Visací Zámek s námi byl dvakrát a těšíme se už na další souhru, protože to je náš vzor, i když o trochu starší než my.
Pomalu ale jistě se blíží léto, co vás čeká a nemine? Bude nějaký ten odpočinek?
Tak ten nebude. Maximálně v mezičase mezi víkendy, protože budeme hrát jako každoročně od půlky května do půlky září a je to vzhledem k počasí, kdy se hraje venku. Objíždíme se svým turné, chodí na nás nejvíce lidí a nám se hraje venku prostě dobře, i když sem tam nějaký ten koncert proprší. Ale většina jich je hezkých. Léto, děkujeme. Máme i písničku o létu. Ta bude zase zaznívat jako poděkování za to, jak krásné je to období.
Rozhovor vyšel ve spolupráci s novinami Maxim Strakonice.
