Do pohádky, tam a zase zpátky: Rügen

1. Den

Nejsem zrovna ranní ptáče, abych byl upřímný, občas spím opravdu dlouho. Kvůli tomu jsem asi vypadal hodně rozespale, když jsem se šoural k hlavnímu nádraží a do stanoveného srazu zbývalo nějakých 10 minut. Den předtím jsem si večer zapakoval všechno potřebné, abych se ráno nemusel zdržovat a mohl se v klidu obléct, čapnout batoh a vyrazit do ponurého rána.

Po 15 minutách jsem byl na místě srazu. Většina z výletní party už tam byla a tak jsem na nic nečekal a šel se přihlásit k našemu vedoucímu z LEI. Potom jsem už nastoupil do našeho krásného autobusu – oproti české Karose to byla skutečně velká paráda. I když jsem dorazil poslední, tak jsem nemohl dostat lepší místo. Zadní pěti sedačka v autobuse je vždycky zárukou dobré zábavy. Krom mě tam ještě seděli další moji známí ze Španělska, Alberto a Luis, z Francie Goderic a potom taky Zak z USA. Společně jsme se znali už z dřívějška, z předchozích akcí a byla to moje krevní skupina. Potom si k nám ještě přisedl jeden Němec z LEI, Udo. Skvělý kluk, který byl velice přátelský a učil nás některé základní věci z němčiny.

Cesta nám ubíhala v příjemném duchu, kecali jsme, někteří z nás spali a někdo studoval plánek výletu, který nám organizátoři poctivě rozdali a někdo taky pošťuchoval spícího Goderica na sedadle před námi. Naše první zastávka byla ve městě Stralsund, kde jsme zaparkovali autobus v přístavu a vydali se přes celé město do Oceánského muzea. Musím říct, že jsem byl ohromen. Toto muzeum se mohlo směle rovnat velikostí našemu Technickému muzeu v Praze.

Oceánské muzem

K vidění tam bylo všechno, co se jakkoliv dotýkalo moře. V prvním patře byla expozice o moři z pohledu geografie a jeho historie – jak se formovalo mořské dno, kde je největší mořský příkop, z jakých látek se skládá a mnoho dalších věcí. Ve druhém patře, kam jste vyšli po schodech, nad kterými byl zavěšen obrovský vorvaň, byla expozice rybolovu. Tady jsem strávil asi nejvíc času. Nikdy mě nenapadlo, že rybářská síť může být velká jako celý nákladní vlak nebo že jedna loď může fungovat jako kompletní továrna na ryby a hlavně být tak obrovská. Byly zde dokonce mapy rybolovu a jeho rozšiřování ve 20. století, no buďme rádi, že pořád ještě nějaké ryby v oceánu máme.

Ve třetím patře byla výstava různých potvor z moře, nejvíc mě asi zaujal japonský krab, jehož jedna noha byla asi metr dlouhá. Zajímavá byla taky mořská houba, která byla položena v umyvadle – věděli jste, že dokáže přefiltrovat za jeden den přes 1500 litrů vody? Já tedy ne. Krom mořských potvor tu také byly výrobky z ryb a popsán celý proces, kterým se ryba zpracovává a posléze se dostane na váš stůl.

Na celou prohlídku jsme měli jenom dvě hodiny a já společně se Španělama jsem se flákal jako poslední z celé výpravy. Když jsme končili prohlídku třetího patra, myslel jsem, že už jdeme k východu, ale jak jsem se spletl. Tohle byla jenom půlka prohlídky! V další části bylo obří mořské akvárium. Bylo to nádherné, všude plavaly rybičky a my si připadali opravdu jako na mořském dně. V bazénku hned vedle byly želvičky, které se moc rády natahovaly po našem prstu a chtěly ho ochutnat. Už takhle jsme byli poslední, tak jsme je nemohli obdivovat tak dlouho, ale kdybych mohl, klidně bych tam ještě několik hodin zůstal. Protože se po nás naši vedoucí už sháněli, museli jsme si pospíšit a poslední výstavu ohrožených žraloků vzít skutečně tryskem.

Když jsme dorazili k ostatním, všichni na nás už čekali. Ale tak co, Češi a Španělé prostě chodí pozdě. Zvykněte si! Jelikož se blížil čas oběda, dostali jsme rozchod s tím, že musíme být ve 13:30 na místě srazu, abychom mohli vyrazit dál. Kdo přijde pozdě, tak bude muset zpívat 99 Luftballons v autobuse, před zbytkem výpravy – docela dobrá motivace dorazit přesně. Prohlédli jsme si tedy zbytek města a bylo skutečně nádherné, v Čechách máme taky krásná města, ale tohle je všechny předčilo. Dali jsme si oběd, nějaké to pivko, doplnili zásoby a vyrazili na místo srazu. Já jsem dorazil ještě jakž-takž přesně, ale bohužel zbytek naší skupiny došel až o 10 minut později a tak jsme po nástupu do autobusu, měli veselý hudební doprovod.

Rügen

Naše další cesta zamířila přímo na Rügen, což je největší německý ostrov. Přejeli jsme tedy přes most a změna okolí byla vidět hned na první pohled. Všude kolem nás se tyčily starobylé malebné domečky, které měly nádherné doškové střechy, a celkově všude kolem se krajina neuvěřitelně změnila.

Autobus zastavil na malém opuštěném parkovišti a my jsme vyrazili na menší procházku. Naši vedoucí nám sdělili, že máme namířeno na blízký zámeček Jagdschloss Granitz, který je uprostřed listnatého lesa. Nebudu se tu rozplývat, jak nádherná ta cesta byla, ale v mé paměti bude ještě dlouho. Podzim byl ve své nejkrásnější části a nám přálo počasí, bylo krásně teplo, na zemi spadané hnědo-oranžové listí a všude kolem neposkvrněná příroda, opravdu nádhera.

Samotný zámeček stál také za to, kromě expozice byla asi nejzajímavější jeho věžička. Takový rozhled na celý ostrov si nikdo nemůže nechat ujít, i když vyškrábat se tam mohlo být pro někoho trošku stresující. Schodiště se točilo podél obvodu obří kruhové haly, která byla celá prázdná. Bylo to skutečně impozantní.

Ještě taková menší odbočka – v den našeho výletu probíhaly v České republice zrovna volby. My jako správní patrioti jsme se samozřejmě zajímali o to, jak to v naší republice vypadá. Naši němečtí přátelé se o to také zajímali, a tak bylo zajímavé probírat s nimi, jak u nás situace vypadá. Hezké bylo, když jsme měli asi 20 % hlasů sečtených, vysvětlovat – „To oranžové jsou post-komunisti, to červené jsou komunisti a to modré uprostřed je strana našeho miliardáře, která je aspoň trošku normální“. Kupodivu to celkem chápali – jediné, co je zarazilo, byla tak silná převaha červené a oranžové. Bylo to takové menší zpestření, ale Němci se stejně o naši politiku nestarají, jediného koho znají, je Václav Klaus a o tom si myslí, že mu asi ruplo v bedně. Ale tak není se co divit, když si uvědomíte, v jakých souvislostech se dostáváme do zahraničního tisku.

Ale zpátky od politiky. Po tom, co jsme se vrátili z krásného hrádku, jsme se opět srovnali do autobusu a zamířili k našemu hostelu. Předtím jsme ještě ale dostali povolení od našich laskavých a chápavých vedoucích, že se můžeme zastavit v supermarketu a nakoupit nějaké povzbuzení na večer. Večer totiž byla v programu diskotéka a tak bylo potřeba koupit si nějaké to vínko pro prolomení bariér. Rychle jsme vybrakovali obchod a konečně jsme se šli už ubytovat. Za sebe musím říct, že německé hostely jsou skutečně dobré. Nevím, kolik mohlo stát ubytování, ale za tu cenu – kterou nás stál celý výlet – bych si lepší představit ani nedokázal.

Párty

Dostal jsem pokoj společně s dalšíma klukama z naší bandy, ještě se k nám přidali dva další Iráčané, takže jsme byli opravdu zajímavě kombinovaná skupinka. Ještě předtím, než jsme měli mít večeři, vydali jsme se na procházku po okolí. Iráčan se musel omluvit, že kvůli večerním modlitbám musí tuto procházku vynechat.

Asi se budu opět opakovat, ale bylo to skutečně nádherné. Venku už byla tma a promenáda, po které jsme šli, byla osvětlena lampami, které vrhaly nádherné světlo na mramorovou cestu. Celou cestu jsme si povídali s ostatními z našeho výletu a pozorovali krásu kolem. Zamířili jsme na molo, ze kterého bylo vidět daleko na moře, a jediné, co nám ve tmě svítilo na cestu, byl maják. Plni dojmů z té krásné noční procházky, jsme se vrátili zpátky do motelu a cestou se domlouvali, že si pořídíme také takový domeček, který jsme dnes viděli. Vrátili jsme se do hostelu a dostali večeři. Z celého dne jsme byli velice unavení a tak jsme se s ostatními domluvili, že si na chvilku odpočineme, ať máme na večer dost síly. Lehli jsme si na naše lůžka a během 10 minut usnuli.

Probudil nás až hluk ostatních, kteří se začali připravovat na večerní párty a řvali na celý hostel. Abychom nebyli pozadu, tak jsme se rychle oblékli, opláchli si obličej, popadli alkohol a vyrazili dolů, kde už se jídelna změnila v párty platz. Stoly byly odsunuty a odněkud se objevily obří reproduktory, ze kterých se měla linout hudba – ale nějak nefungovaly. Problém byl s počítačem a já, jako ten co studuje v Rostocku informatiku, jsem byl požádán, jestli bych jim to pomohl nějak opravit.

Mám-li být upřímný, z německých popisů v programu jsem v té době nerozuměl skoro ani slovu, ale díky mému dobrému hmatu a také tomu, že Windows jsou +/- stejné všude bez ohledu na popisek, se mi změnit nastavení a naše audio zprovoznit povedlo. Tímto výkonem jsem velice stoupnul v ceně ostatních přihlížejících. Ona se informatika v Německu bere mnohem prestižněji, než je tomu u nás. Tam je to obor budoucnosti a mnoho lidí ho studuje pouze pro vlastní potřebu.

Když už konečně bylo všechno na svém místě a odbyla 11 hodina, párty mohla vypuknout. Nebudu popisovat, jak celá párty vypadala, to určitě znáte sami. Byla tu domácí atmosféra a po pár přípitcích si každý rozuměl s každým, bez ohledu na jazyk a národnost. Někdy kolem druhé hodiny, když už většina odpadla a poslední hrdinové ještě trsali na parketu, někdo navrhl, abychom si zahráli tradiční a oblíbenou hru – 5 židliček pro 6 osob.

No v našem veselém stavu to byla opravdu legrace, když už se skutečně všichni vyblbli, zůstali jsme tam pouze já, Luis, naši vedoucí a dali jsme se do úklidu. Když na to teď vzpomínám, tak to byl dosti drastický úklid, ale veškerý nábytek to přežil a i my se někdy kolem třetí hodiny odebrali do postele. Luis byl asi v dobré náladě a tak po příchodu na pokoj začal škádlit spícího Goderika.

I když francouzsky opravdu neumím, tak tady nebylo potřeba překládat, něco ve smyslu „Běž do prdele a nech mě spát“ je ve všech řečech skoro stejné. Nechal jsem je tedy, ať se baví, a sám jsem se odebral do postele. Ani jsem neměl čas pomyslet na to, jak skvělý celý ten den byl a už jsem spal…