Active day
JUmagazín se vydal osobně za svými čtenáři. Jak vypadala jedna z mnoha akcí v rámci Vítání prváků a co všechno si z ní mohl člověk odnést? Třeba že v životě platí jedno: druhé pochopíte ve chvíli, kdy vás někdo postaví na jejich místo.
Dne 9.10. 2013 strašily už od rána všechny návštěvníky univerzitní knihovny již za dveřmi v přízemí davy lidí s letáčky v ruce. Začal Active day alias prezentace všech možných studentských organizací a nakonec nejen jich. Každý, kdo měl v chodbě rozložený svůj stoleček, se snažil zaujmout. A vyhnout se tak při cestě k turniketům všem nadšencům, kteří se vám snažili něco vnutit, bylo dosti těžké. I já měla co dělat, abych se v poledne prodrala ke stolu JUmagazínu. Jenže nikoli jako zájemce o nový studentský časopis, ale jako jeho součást, která se měla přidat k tomu davu spamerů v už tak přeplněné knihovně.
Jen co si člověk sednul, viděl všechny ty přicházející studenty, kteří ho s vervou míjeli, neboť původně plánovali jen poklidný výlet za doporučenou literaturou. A všichni s identickým souborem reakcí. Uhnout pohledem, zakličkovat a obloukem pryč. Hlavně rychle, aby mě nikdo s tím letákem nedohnal. A já jsem už při vstupu udělala to samé, ale najednou jsem během pár minut člověk na té druhé straně, v duchu vyčítající druhým, že mu utíkají z dohledu. S prvním číslem magazínu se všichni tak nadřeli a nikdo se ani nezastaví? Nikoho to nezajímá? Copak tak spěchají? Ale no tak! Já bych se taky nezastavila, tak čemu se divím?
Jenže když tam tak sedím a čas plyne, najednou už nejsem jen kus JUmagazínu a pomalu poznávám i všechny ty spolky kolem sebe. Všechny studenty, kteří přišli propagovat svojí ideu, svoje aktivity, dát světu něco zajímavého stejně jako celá naše redakce. Během ubíhajících minut se z nosičů letáků stávají lidé – zajímavý, vtipní, fajnoví lidé. A vy s nimi mluvíte a najednou si všechny ty jejich letáčky sami vezmete, zajímá vás to, protože už před sebou nemáte jen náhodnou tvář, která vám něco cpe.
A možná o tom to je. Když člověk dostane možnost druhé byť i během chvíle trochu lépe poznat, promluvit si s nimi, začne je vidět v jiném světle stejně jako jejich letáčky. A tak když jsem šla večer z přednášky, přeci jen jsem se zastavila před jedním letáko-dárcem u kolejí a prohodila s ním pár slov, i když za jiných okolností bych utekla stejně jako všichni ostatní. Ale ten den byl přece Active day. I letáko-dárce je jenom člověk jako každý jiný, který má prostě jen brigádu, aby si něco málo přivydělal, nebo se jen snaží zviditelnit nějaký dobrý nápad a jak jinak to udělat, když chcete rychle oslovit pár lidí?
Neříkám, že je třeba se solidárně zastavovat 365 dní v roce před každým, kdo vám něco vráží do ruky, ale když jde o akci jako je tahle, není od věci sebrat všechny zbylé síly i ve stydlivém těle a zkusit objevit něco nového. Přeci jen není to žádná politická agitka a ani nehlásáme slovo boží. Jsme jen studenti jako vy – kolikrát úplně stejně stydliví, když musíme lidem své nápady předkládat tímto způsobem.
A tak pokud vás při vstupu do knihovny vyděsil křepčící SUD či reprobedny rádia K2, v poklidu domova si na ně zkuste vzpomenout a vytáhněte z tašky zmuchlaný letáček. Když otevřete všechny ty weby a přečtete si slova psaná naší rukou, třeba vás po chvíli docela zaujmeme a už se k nám nebudete muset bát přidat. Jsme přece jako vy a jsme tu pro vás!
