Studentské cestování - Train accident

„Já se omlouvám, musel jsem vypnout světlo, aby se nám nevybily baterie a abychom si mohli topit." Oznámil průvodčí půl hodiny po nehodě. Již při nástupu do vlaku jsem si vybíral své místo tak, abych v případě nehody neletěl příliš rychle na příliš ostré. Osudu člověk neunikne, ale proč mu to zjednodušovat. Ve 100 kilometrové rychlosti začaly z nenadání skřípat rychlo-brzdy a zanedlouho se vlakem nesla vůně spáleného kovu.

***

Vlakem se také pohyboval rozklepaný, zpocený průvodčí s děsivým výrazem v očích. „Zřejmě jeho první," řekl jsem si. Tento člověk měl uklidňovat cestující, případně jim dát první pomoc. Někteří odvážní cestující se po vyslechnutí zprávy, že to bude nadlouho, nenápadně zvedli a mířili na konec vlaku s průpovídkami, co to zase bylo za krávu. Poté se ztratili v divokém terénu, který u trati bývá. Za nedlouho se objevily všechny tři záchranné složky. Záchranka se s resuscitací nemusela zabývat, hasiči šli zkontrolovat stav cestujících, případně vlaku a policie šla především zkontrolovat stav strojvedoucího. Kdyby on býval byl nadýchal, případ by byl uzavřen. Jak to teď máme vyšetřit, vždyť je toho tolik.

***

Těm, kterým svědomí nedovolilo utéct z vlaku, teď sedí, telefonují a „užívají si" chvilku zastaveného času pro sebe. Někteří se tak dali do řeči s úplně cizími lidmi. Jiní oslovili krásnou dívku, další si konečně našli čas dočíst kapitolu ve své ne až tak oblíbené knize. Mnozí stále hledají na svých chytrých telefonech, jak z toho ven. Mezitím starší hasič procházel vlak a upozorňoval, že pokud on neřekne, tak nikdo neopustí vlak, přitom si nás mlčky počítal. To je vše, jdu si zdřímnout… S pocitem, že pode mnou je na 400 m trati roztahaný něčí život nebo bez něj?