Londýn na prodloužený víkend - část 2

Dodnes mám v živé paměti svůj třetí příjezd do srdce britské metropole. Stejně jako tenkrát vidím ten ucpaný nájezd zvedající se do výšky snad několika desítek metrů mezi výškové budovy plné kanceláří. Zdálo se to jako výjev z Hvězdných válek, bohužel jsme pořád stáli koly na silnici a já měla po hrnku ranního čaje hroznou potřebu si odskočit, byť vůbec nebylo kam. Středa ráno a hlavní britský tah M1 se sunul už jen krokem. A BBC Radio 1 předpovědělo velice správně déšť.

Parkovištěm nám byl tentokrát rozbahněný oplocený plácek mezi domy, opět místo bohapusté a zastrčené v postranní ulici. Vymotali jsme se naštěstí docela rychle (ačkoli přes všechny mé pokyny táta zastavil na druhé straně řeky, než bylo třeba) a dorazili do The City. To ráno bylo jako z filmu a já měla pořád trochu zmatený pocit, že vidím v dálce přijíždět Audrey Hepburn k výloze Tiffanyho, který tu nikde nebyl stejně jako její New York. Ulice byly klidné, skoro prázdné a slunce se v nich teprve probouzelo. Dívat se na londýnské mrakodrapy z opačného břehu Temže je rozhodně něco jiného než přímo pod nimi stát. Doporučuji obojí. Teprve po pár stovkách metrů se před námi rozproudila krev města.

Centrum Londýna je na rozdíl od některých jiných metropolí živé nejen díky cizincům. Je plné domorodých obyvatel a v The City se míhá jeden byznysmen za druhým. Kolem „Okurky“ (snad nejkrásnější londýnský mrakodrap na mém žebříčku) jsme došli k památníku velkého londýnského požáru, který je často jmenovaný jednoduše jako The Monument, kde už stálo několik skupin asijských turistů. Ve stínu domů blízko řeky jsme přešli až k London Bridge. Tento most není nijak honosná záležitost, spíše je to jen dopravní tepna s dobrým výhledem na nedaleký slavnější Tower Bridge. A kdo odbočí na druhý břeh už přes něj, dělá velkou chybu, neboť o dva mosty zpátky jste v mnohem výhodnější turistické pozici.

Přejdete-li na druhý břeh tam, což udělal náš školní zájezd pár let předtím, projdete se po nábřeží kolem staveb jako je Tate Modern (slavná galerie moderního umění), The Globe (Shakespearovo dřevěné divadlo zrekonstruované po požáru) a Millenium Bridge (slavný most pro chodce, který se při svém otevření tak kýval, že ho museli zase zavřít). Dál už pak čeká klasika, která je hlavně za brzkých ranních hodin velice působivá – výhled na The City, který si prostě musíte vyfotit, a „zaparkovaný“ křižník Belfast, který se dá za nějaké peníze prohlédnout i zevnitř a je to zajímavá zastávka, pokud jste trochu technická duše. Dál potom nádherná moderní městská radnice City Hall alias „včelí úl“. Ale to už jste u Tower Bridge.

V šedém podchodu pod ním sídlí i krámky se suvenýry. Na samotný Tower Bridge se dá vyjít až do věží, ale stojí to docela pěkné peníze, takže po krátkém prozkoumání to máti zavrhla. Pokud se ale vy rozhodnete pro návštěvu, najdete uvnitř zajímavé interaktivní expozice nejen o historii celé Anglie. My jsme místo toho přešli na druhý břeh Temže a dali se po nábřeží doleva. Most se tu dá vyfotit z relativně zajímavého úhlu a hlavně hned dojdete k pevnosti Tower. Tam je turistů jako much a vstup ještě dražší než na Tower Bridge. Detailní návštěvu jsme ani neshledali jako nutnou a raději se snažili co nejrychleji proplout davem cizinců pryč. Slavná pevnost a vězení už není, co bývalo, a důkazem budiž i dvoupatrový krám se suvenýry před ní.

Protože jsme toho začínali mít už dost, vpluli jsme do metra. Slavný znak anglického Underground je červené kolo s modrým vodorovným pruhem. Ve změti domů však není o moc lépe vidět než metro v Praze. Koupit lístky do metra bývá z mé zkušenosti vždycky operace nejmíň na patnáct minut, ale i u nás je kupuji spíš intuitivně, než že bych přesně věděla, co dělám, takže se nemusíte bát, že byste to nakonec nezvládli.

Londýnské metro jako zážitek? Svým způsobem ano. Jsou tu odlišné soupravy, mnohdy starší. Není to tu až taková tlačenice, jak se říká. Jde jen o to nechytit špičku. A mapa všech linek, která se dá vyzvednout při vstupu do metra a je častým námětem suvenýrů, je opravdu pořádnou spletí. Takže je to skutečně rychlá doprava všude a za relativně rozumné peníze. Při výstupu na Baker Street jsem si navíc užila dláždění metra ve stylu Sherlocka Holmese. Silueta pána s fajfkou a čepcem je tu snad na každé dlaždici v několika barevných provedeních.

A to už jste na slavné ulici, která je opravdovým turistickým rájem. Je tu nepřeberné množství krámků se suvenýry s britskou tématikou, je tu Museum Sherlocka Holmese na „jeho adrese“ a především ohromnou frontou obtažená Madame Tussauds – muzeum voskových figurín, které pravidelně obměňuje svůj repertoár hvězd. V roce 2012 byl výběr od Justina Biebera, po papeže a Vina Diesela. Turisté se tu střídají jak na běžícím páse, je to ohromný dům na peníze. Potkáte tu všechny národnosti světa a uvnitř je doslova bludiště plné nejen figurín ale i 4D kina (které bratr ohodnotil jako: „No, ehm, dobrá masáž na záda.“), taxi dráhy, kde vás provezou v malé maketě londýnské drožky historií města, a dalších atrakcí.

Zamotala se nám z toho hlava. Máma odmítla vstoupit a já už nechtěla jít podruhé, neboť jsem tohle místo měla i po pár letech v ještě v docela živé paměti. Mužská půlka rodiny si tedy vystála minimálně půl hodinu u vchodu a další hodinu strávila uvnitř, zatímco my si došly na nákup a potom už jen usrkávaly ledovou kávu v místním občerstvení a smály se čekajícím zájezdům za okny.

Chuť jsem si trochu spravila v The British Museum. Není příliš daleko a je obklopeno zastávkami metra (sídlí tam totiž i University College London) a my tam také dráhou dojeli. Vstup je opět zdarma, ale užijete si skromnou osobní prohlídku a rám na kovy. Ve vstupní hale vás uvítá ohromná dinosauří kostra a jen o patro výš je maketa nejslavnější fosilie světa – Lucy, nejstarší nalezený předek člověka chodící po dvou.

Interiér i exteriér muzea je naprosto nádherný, sloupy i fasádu zdobí zvířata současná i pravěká a uvnitř najdete množství zajímavých exponátů i pro nepříliš velké znalce přírodních věd (meteority a další dinosauři, vycpaná zvířata atd.). Je to zajímavá obdoba našeho Národního muzea a určitě stojí za malou zastávku. Choďte ale s lidmi podobných zájmů. Otcovo nadšení pro geologii úplně vyloučilo návštěvu všech dalších expozic a já s bratrem jsme tedy potupně skončili, sedíc trpělivě na schodech do patra, abychom se náhodou někam neztratili.

A tím jsme Londýn definitivně ukončili, protože začalo docházet k hádkám. Naprostá únava i hlad se už projevily naplno a na všech. Do auta jsme se už vyloženě dobabrali a skrz ten mdlý svět se zářivými dvoupatrovými autobusy a zamračenou oblohou nad tím vším jsme zamířili zpátky na východ. Pořád jsme přitom neviděli všechno.

Pokud ale vy budete mít více času a zdržíte se v Londýně o den déle, mám pro vás přehled míst, která můžete objevovat. Londýn navštívilo už množství mých přátel, a protože každý jel jinak a s někým jiným, mohli jsme vyměňovat zážitky.

Za výpravu stojí i Regent´s Park hned vedle Baker Street s Londýnskou ZOO, kde se dá zhlédnout kromě zvířat i historické vybavení jako třeba staré zdobně kované voliéry. Kus odtamtud je pak nádraží King´s Cross, které proslavil první film o Harrym Potterovi, a údajně tam někteří fanoušci opravdu zkouší projít zdí – marně. Dojet tam můžete jako u nás v Praze na „Hlavák“ i metrem. A pokud by vám tato malá ochutnávka filmového světa nestačila, ušetřete si dostatek liber stranou a rozjeďte se na výstavu studií Warner Bros. kousek od Londýna.

Kdo se vydá od Buckinghamského paláce více na západ, narazí na slavný Hyde Park a jeho Wellington Arch (Wellingtonův oblouk) a zajisté Speaker´s Corner, kde ještě sem tam pár lidí na bedýnkách postává a přednáší své názory. Údajně si tam prý můžete říkat opravdu úplně, co chcete, pokud nestojíte na britské půdě. Projít se odtamtud můžete až ke Kensington Palace, dnešnímu sídlu vévodů. Za návštěvu pro milovníku moderního umění a designu stojí i Serpentine´s Ga­llery. A jako další rychlé londýnské třešničky pak zmíním St. Paul´s Cathedral (místo svateb i významných pohřbů, působivé interiéry a vstup i do nižšího patra kopule), Royal Albert Hall (historický sál, místo dění velkých významných koncertů), pro majetné i slavný obchodní dům Harrods a pro všechny fanoušky hudby Abbey Road se svým notoricky známým přechodem pro chodce.

Relativně oblíbenou zastávkou mnoha zájezdů je od centra trochu vzdálený Greenwich, kam se dá dostat pomocí takzvané DLR (Docklands Light Railway), což je soustava kolejové dráhy oddělená od metra nicméně se stejným systémem včetně lístků. Greenwich je vlastně velký zelený park s observatoří, nultým poledníkem a také zrekonstruovanou lodí Cutty Sark, což je poslední „tea clipper“, typ rychlé trojstěžňové lodi, která dopravovala čaj z Číny a později Cejlonu do Londýna. Ve své době byla světovou rychlostní rekordmankou, takže jsou na ni Britové po právu hrdí. Naproti přes řeku pak uvidíte Isle of Dogs se čtvrtí Canary Wharf, další londýnská mekka byznysu v podobě několika mrakodrapů.

Tohle všechno a mnohem víc najdete v Londýně, pokud víte, co hledáte. Svou atmosférou je to docela příjemné velké město, což z mé zkušenosti není u takových metropolí příliš obvyklé. Působí pořád značně domácky, byť je multikulturní a všelijaké další multi a hyper. Británie je prostě tváří, kterou díky svému konzervativnímu přístupu máloco změní, a tak vypadá skoro stejně jako před sto lety. Má to své výhody a je to pravděpodobně důvod, proč nás její hlavní město láká. A kdo se nechá zlákat, bude si tam možná jako já připadat už napodruhé jako doma.