Londýn na prodloužený víkend - část 1

Bylo to krátce před konáním zatím poslední letní olympiády, když jsme do tohoto města vjeli. A tohle je vyprávění o dvou dnech, během kterých jsme v ulicích mezi starými domy prochodili boty a které by mohli i vás inspirovat k podobnému cestovatelskému nápadu. Nenechte se však zmást tím, že i ve studentských letech stále doprovázím na dovolené své rodiče. Naším největším luxusem je auto, pak už jsou jen stany, plynový vařič a na něm špagety s kečupem. Jak a kam se tedy vydat, pokud se rozhodnete pro Londýn na vlastní pěst, a co všechno tu můžete zažít?

Následujte naše auto na levé straně silnice mířící od Doveru do města nad Temží a vyhlédněte z okénka. Ten červencový den bylo zataženo a trochu chladno, což ještě více umocnilo atmosféru světa, do kterého jsme se dostali. Čtvrti v okolí Londýna jsou dosti zvláštní. Vlna přistěhovalectví dorazila už i sem. Černoši, Turci, Arabové a chudší Angličané tu bydlí v šedých ulicích, pro celou zem typické nízké cihlové domky působí jakýmsi žalostným dojmem a zdobí je oprýskané cedule, které svým způsobem připomínají divoký západ. A čím hlouběji se prodíráte, tím udržovanější se ten svět zdá, přibývá i zeleň a mírně zrychluje provoz.

Zatočili jsme na podivné zastrčené parkoviště schované pod starým obloukovým mostem místní dráhy mezi zdmi panelových domů. Bohem zapomenutý kout byl sotva pár stovek metrů od slavného Westminster Bridge. Ale koho by napadlo sem zabloudit? Žádní turisté na dohled. Auto tu bylo za ty peníze dokonale schované. Cestou pak v přítmí a vlhku pod mostem má máti vyjevila jisté obavy, že tady nás přece musí někdo každou chvíli přepadnout.

O to větší pak bylo to překvapení, když jsem pomáhala zorientovat mapu a náhle stála obklopená turisty fotícími se nadšeně s Big Benem za zády. Budova parlamentu se známou věží je vskutku monstrózní. Díky všem drobnostem na fasádě vypadá na břehu Temže jako filmová kulisa na objednávku Tima Burtona. Přejdete-li pak na druhou stranu řeky, budete mít jako na dlani „vyhlídkový kolotoč“ London Eye. Všichni, co tam byli, mi zatím museli potvrdit, že výhled je tam opravdu náramný. Pokud vás prosklená kapsule neuvede v závrať, za ty peníze to prý stojí. Jízda je pomalá, trvá asi ¾ hodiny a vyfotíte si tam všechno. Já se musela spokojit s fotkami ze země.

Nostalgicky jsem vzpomněla, jak jsem se tady na Westminster Bridge ve svých jedenácti ztratila našemu školnímu zájezdu. O několik let později tudy vedu výpravu jako nejzkušenější kápo. Moc jsem toho z Londýna očividně nezapomněla. Přešli jsme parlament a to už se ocitáme na Parliament Square, což spíš než náměstí připomíná velký kruhový objezd. Odtamtud pochází druhá půlka fotek Big Benu, které uvidíte na internetu. Stojí tam také Westminster Abbey, ale kromě tohoto známého duchovního místa vřele doporučuji i k silnici blíže stojící St. Margaret´s church, který má nádhernou výzdobu a díky své skromné velikosti i krásnou komorní atmosféru.

Začít putování poblíž Westminster Bridge je určitě trefa do černého, je to skvělý výchozí bod. Když jdete pořád rovně, jste během pár minut u St. James Park. Bohužel v době naší návštěvy byla jeho část zastavěná pro účely olympiády. Cestičky si tam pečlivě ohrazují nízkými plůtky, trávník samo sebou anglický. Pokud máte rádi zvířátka, potěší vás jistě zvědavé veverky loudící o oříšky už na kraji parku v platanové aleji směrem k silnici. I mělké jezírko s lyskami a berneškami je hezké k pokochání.

Kličkami kolem něho jsme došli až k Buckinghamskému paláci, sídlu královny, kde se po kruhovém objezdu proháněly i klasické černé taxíky alias cabs. Turisté fotící se u „plotu“ královského paláce působili docela vtipně. Přístupnost třeba Pražského hradu je rozhodně lepší. Od paláce vede slavná třída The Mall (na které za běžných okolností v podstatě nic není, ale jezdívá tam královna v kočáře při slavnostních příležitostech), ze které jsme ale uhnuli a dali se do trochu spletitých uliček kolem Green Parku. Cesta nás vedla kolem plotů zahrad všelijakých starých rezidencí schovaných za vysokým křovím, byť tváře z televize jsem v oknech hledala marně.

U silnice jsme se dali doprava a brzy byli na Piccadilly Circus, což je asi jediné místo v Londýně, které věrně reflektuje New York svými ohromnými reklamami na rohových domech. Jinak bylo ale mnohem zajímavější knihkupectví, které jsme minuli cestou, a kde jsem si s radostí nakoupila nejen já. Ve snaze dostat se k jednomu z muzeí, kde jsou uložené archeologické památky starého Egypta, jsme skončili kdesi nad Čínskou čtvrtí u McDonaldu. Má prosba, že chci vidět opravdové mumie, byla nakonec zamítnuta s tím, že je to nuda a Britové je stejně ukradli.

Promotali jsme se uličkami zpátky na sever. Půjdete-li podobně, možná se dostanete i ke čtvrti Soho a poté i k oné Čínské čtvrti. Jsou to ale centra turismu a nejspíš vás příliš neoslní. V Čínské čtvrti se leda zděsíte stejně jako moje máti při pohledu na oškubané kachny obletované mouchami ve výlohách. Prošli jsme poplivanými a šedými zákoutími, kam turisté ani nepáchnou, a nečekaně vylezli u The National Gallery, která stojí jako dominanta Trafalgar Square. I kdybyste snad neměli rádi umění, běžte dovnitř – vstup je zdarma a kdo se prokouše skrz všechny ty pozlacené ikony, uvidí nádherná velká plátna včetně originálů umělců jako Van Gogh, Monet i Manet, Rembrant, Cezanne, Degas, Rubens a dalších. Strávili jsme tam minimálně hodinu a ještě mě rodiče popoháněli, abychom vůbec vylezli ven.

Trafalgar Square hned pod schody galerie je bezesporu fotogenické místo. Se svými dvěma kašnami a Nelsonovým památníkem je skutečně neodolatelné. Jen jestli za to nemůžou hlavně ti čtyři ohromní lvi, co pod admirálem Nelsonem hlídají. Když na vás mrknou, tak se prý, dámy, do roka vdáte (alespoň tak nějak mi to tenkrát vyprávěli při mé první návštěvě). Turistů tam byla záplava a jediná zbraň, která Trafalgar umí vyprázdnit, je déšť. A ten přišel záhy. Počasí v Londýně jsou střídavě mraky a jasné slunce sušící mokré chodníky, jen aby za půl hodiny začalo zase poprchávat.

Kolem Trafalgaru je také množství krámků, kde můžete případně sehnat nějaký ten suvenýr nebo alespoň tričko s nějakým švihlým nápisem. Ty jsme minuli a s deštníky se vydali směrem zpátky k parlamentu přes třídu Whitehall (nejširší silnice na výhledu od The National Gallery). Už jsem neměla mapu a přicházela na mě únava, takže jsem po pravé ruce tiše minula Horse Guards Parade, kde se o něco později hrály pro nás rozhodující olympijské beach volejbalové zápasy. Běžně tam ale sídlí spíš britské jezdectvo. O kousek dál jsem pak přešla i Downing Street – sídlo britského premiéra, kde je nádherný a pořádně vysoký kovaný plot s bránou a nikdo vás tam nepustí.

A než vás a celou rodinu dovedu zpátky k Big Benu, shrnu v tomto díle ještě rychlé „tipy na londýnský trip“, které jsem sbírala po celou dobu naší dvoutýdenní dovolené v celé Británii:

Fish&chips není tak výborné jídlo, že by vyloženě stálo za nutnou ochutnávku, pokud zrovna nenarazíte na místa, kde ho umí udělat pořádně, ale je to vždy dobrá alternativa obědu v McDonaldu. Jinak místní vážně na pohled moc vařit neumí, alespoň dokud nepotkáte dobrou hospodyňku, dobrou zapadlou občerstvovnu, Jamieho Olivera, nebo si nepřiplatíte. Z čehož vyplývá, že jsem se Anglii nikdy nenajedla. Ovšem zákusky mají snad vždy výborné, takže neváhejte vyzkoušet lokální cukrárny a jejich koláče a dortíky. Anglický čaj koupíte i u nás – značka Twinings jednoznačně válcuje i britský trh a čaje jsou kvalitní. Čajová tradice je tu znát, určitě ochutnejte populární britskou variantu černého čaje s mlékem. Možná vás příjemně překvapí jako mě. Výletům za nákupy do Londýna jsem ani po třetí návštěvě města moc neporozuměla. Naše korektorka Andy mě tedy odkázala do Oxford Street. Tam se dají sehnat zbrusu nové módní kousky všeho druhu, kvalitní a za velice pěkné peníze. A pokud, pánové, sháníte pořádný oblek, určitě si ušetřete a kupte si ten správný střih právě v Británii. Nebudete litovat!

A krátce snad ještě k dopravě do Londýna. Můžete jet přes dálnice, následně překonat La Manche trajektem nebo Euro Tunelem, který vede pod mořem (ne, nejsou tam vidět rybičky, jedete ve tmě v podzemí naložení na vlak). Alternativa je pak letadlo z Prahy. Všechno je tu pořád v librách, rychlost na silnici pořád v mílích a délky a váhy v obchodech pořád na palce, unce a další pro nás nepochopitelné jednotky. Řízení na druhé straně? Problém v naší rodině pouze při vyjíždění z vedlejších ulic na hlavní, jinak se dá zvyknout rychle. Britové? Je to národ, který mi ze všech, jaké jsem zatím poznala, připadá kupodivu Čechům nejblíže. A že už jsem byla leckde. Jejich země je plná všelijakých odlišností, jejich povaha a starosti mi však velice připomínají Čechy, jak je znám.

To už jsme ale obloukem zpátky u parlamentu a na jeden den, věřte mi, je tohle až dost. Naše rodinná výprava se tedy obrátila na sever a projeli jsme zbytek Anglie a část Walesu. Do Londýna jsme se vrátili na zpáteční cestě. Protože město jako tohle, je příliš velké, než aby vám jednodenní výlet stačil.